Kradou nám čas spánku, odpočinku, komunikace s blízkými. Naše chytré telefony se pro nás staly důležitějšími než naše děti a vnoučata. Psychoterapeut Christophe Andre doufá v mladší generaci a považuje ji za méně závislou na gadgetech.
První příběh se odehrává ve vlaku. Dívka ve věku tří nebo čtyř let kreslí, sedí naproti svým rodičům. Matka vypadá podrážděně, zdá se, že před odchodem došlo k hádce nebo nějakému průšvihu: dívá se z okna a poslouchá hudbu přes sluchátka. Táta se podíval na displej svého telefonu.
Vzhledem k tomu, že dívka nemá s kým mluvit, mluví sama se sebou: „Na mé kresbě, mami… Poslouchá sluchátka a zlobí se, moje matka… Máma jí poslouchá sluchátka… Je nešťastná…“
Tato slova opakuje několikrát od začátku do konce, koutkem oka kouká na tátu a doufá, že se jí bude věnovat. Ale ne, její otec se o ni zjevně vůbec nezajímá. To, co se děje na jeho telefonu, ho uchvacuje mnohem víc.
Dívka po chvíli ztichne — všemu rozuměla — a dál mlčky kreslí. Pak, asi po deseti minutách, stále chce dialog. Pak se jí podaří shodit všechny věci, aby si s ní rodiče konečně promluvili. Je lepší být napomenut než ignorován…
Druhý příběh. … Chlapec se s nelibým pohledem otočí a jde si promluvit s dědou. Přicházím s nimi a slyším: "Dědečku, shodli jsme se: žádné pomůcky, když jsme rodina!" Muž něco zamumlá, aniž by spustil oči z obrazovky.
Neuvěřitelný! Na co vůbec myslí v neděli odpoledne, když si pohrává se zařízením na rozbití vztahů? Jak mu může být telefon cennější než přítomnost vnuka?
Děti, které viděly, jak se dospělí o chytré telefony ochuzují, budou mít ke svým gadgetům inteligentnější vztah.
Čas strávený před obrazovkami smartphonů je nevyhnutelně ukradený z jiných činností. V našem soukromém životě je to obvykle čas ukradený ze spánku (večer) a ze vztahů s ostatními lidmi: rodinnými, přáteli nebo spontánními (odpoledne). Jsme si toho vědomi? Když se rozhlédnu kolem sebe, zdá se mi, že tam není…
Dva případy, které jsem viděl, mě rozrušily. Ale také mě inspirují. Je mi líto, že rodiče a prarodiče jsou tak zotročeni jejich pomůckami.
Jsem ale rád, že děti, které viděly, jak se dospělí o tato zařízení ochuzují a ponižují, si ke svým gadgetům udrží mnohem opatrnější a rozumnější vztah než starší generace, oběti marketingu, kterým se úspěšně prodává nekonečný proud informací a zařízení na jeho konzumaci („Kdo není v kontaktu, není tak docela člověk“, „V ničem se neomezuji“).
Pojďte, mladí, počítáme s vámi!