Věříme, že vztahy nás budou dělat šťastnými a zároveň jsme připraveni snášet utrpení, které přinášejí. Odkud tento paradox pochází? Filozof Alain de Botton vysvětluje, že to, co ve vztazích nevědomě hledáme, vůbec není štěstí.
„Všechno bylo tak dobré: byl jemný, pozorný, za ním jsem si připadal jako za kamennou zdí. Kdy se dokázal proměnit v monstrum, které mě nenechává žít, žárlí kvůli každé maličkosti a zavře pusu?
Takové stížnosti lze často slyšet v rozhovoru s přítelem nebo terapeutem, přečtěte si na fórech. Ale má smysl se obviňovat ze slepoty nebo krátkozrakosti? Děláme špatnou volbu ne proto, že bychom se v člověku mýlili, ale proto, že nás nevědomě přitahují právě ty vlastnosti, které způsobují utrpení.
Opakování prošlo
Tolstoj napsal: "Všechny rodiny jsou šťastné stejným způsobem, ale každá rodina je nešťastná svým vlastním způsobem." Možná měl pravdu, ale nešťastné vztahy mají také něco do sebe. Vzpomeňte si na některé ze svých minulých vztahů. Můžete si všimnout opakujících se funkcí.
Ve vztazích se opíráme o známé, s čím jsme se již v rodině setkali. Nehledáme štěstí, ale známé pocity
Například znovu a znovu propadáte stejným manipulacím, odpouštíte zrady, snažíte se oslovit partnera, ale zdá se, že je za zvukově izolační skleněnou stěnou. Pro mnohé se právě pocit beznaděje stává důvodem definitivního zlomu. A existuje pro to vysvětlení.
V našem životě je hodně dáno návyky, z nichž některé si vypěstujeme sami, jiné vznikají spontánně, protože je to tak pohodlné. Návyky chrání před úzkostí a nutí vás sáhnout po známém. Jak to souvisí se vztahy? V nich se také opíráme o známé, s čím jsme se již v rodině setkali. Podle filozofa Alaina de Bottona nehledáme ve vztazích štěstí, ale známé vjemy.
Nepohodlní společníci lásky
Naše rané připoutanosti – k rodičům nebo jiné autoritě – vytvářejí půdu pro budoucí vztahy s ostatními lidmi. Doufáme, že ve vztazích dospělých znovu vytvoříme ty pocity, které známe. Pohledem na matku a otce se navíc dozvídáme, jak vztahy fungují (nebo by měly fungovat).
Problém je ale v tom, že láska k rodičům je úzce propojena s dalšími bolestnými pocity: nejistotou a strachem ze ztráty jejich přízně, trapností ohledně našich „podivných“ tužeb. V důsledku toho nejsme schopni rozpoznat lásku bez jejích věčných společníků – utrpení, hanby nebo viny.
Jako dospělí odmítáme žadatele o naši lásku ne proto, že bychom na nich viděli něco špatného, ale proto, že jsou pro nás příliš dobří. Máme pocit, že si to nezasloužíme. Vyhledáváme násilné emoce ne proto, že nám zlepší a rozjasní život, ale protože jsou v souladu se známým scénářem.
Zvyky sice žijeme, ale mají nad námi moc jen tak dlouho, dokud si jich nejsme vědomi.
Když jsme potkali „stejného“, „vlastního“ člověka, je nepravděpodobné, že bychom si mysleli, že jsme se zamilovali do jeho hrubosti, necitlivosti nebo sebeposednosti. Budeme obdivovat jeho rozhodnost a vyrovnanost a jeho narcismus budeme považovat za známku úspěchu. Ale nevědomí zdůrazňuje něco známého, a proto atraktivního ve vzhledu vyvoleného. Není pro něj tak důležité, jestli budeme trpět nebo se radovat, hlavní je, že se zase dostaneme «domů», kde je vše předvídatelné.
Tím pádem si člověka za partnera nevybíráme jen na základě minulých vztahových zkušeností, ale dál si s ním hrajeme podle pravidel, která byla stanovena v naší rodině. Možná se nám rodiče málo věnovali a dovolujeme partnerovi zanedbávat naše potřeby. Rodiče nás obviňovali ze svých potíží — snášíme stejné výčitky od partnera.
Cesta k osvobození
Obrázek se zdá být ponurý. Pokud jsme nevyrůstali v rodině nekonečně milujících, šťastných a sebevědomých lidí, můžeme doufat, že takové společníky v životě potkáme? Ostatně, i když se objeví na obzoru, nebudeme je schopni vyhodnotit.
Není to tak úplně pravda. Žijeme zvyky, ale mají nad námi moc jen tak dlouho, dokud si jich nejsme vědomi. Zkuste pozorovat své reakce a najděte v nich podobnosti s vašimi zážitky z dětství. Jak se cítíte (nebo jste se cítili v minulém vztahu), když váš partner opráší vaše pocity? Když od něj slyšíte, že byste ho měli ve všem podporovat, i když se vám zdá, že se mýlí? Kdy vás obviní ze zrady, když kritizujete jeho životní styl?
Nyní si ve své mysli vytvořte obraz silného, zralého člověka s vysokým sebevědomím. Napište si, jak ho vidíte, a vyzkoušejte si tuto roli na sobě. Pokuste se rozehrát své problémové situace. Nikomu nic nedlužíte a nikdo nic nedluží vám, nemusíte nikoho zachraňovat ani nic obětovat ve prospěch druhých. Jak se teď zachováš?
Možná se vám hned tak nepodaří vymanit ze zajetí dětských návyků. Možná budete potřebovat odbornou podporu. Postupem času se ale naučíte rozpoznat nebezpečné znaky ve svém chování. V procesu práce na sobě se může zdát, že současný vztah vede do slepé uličky. Možná bude výsledkem rozchod. Můžete také cítit všeobecnou touhu posunout se vpřed, což bude základem nového zdravého vztahu.
O autorovi: Alain de Botton je spisovatel, filozof, autor knih a esejů o lásce a zakladatel školy života, která prosazuje nový přístup ke vzdělávání v duchu filozofie škol starověkého Řecka.