Rytmus života, práce, tok zpráv a informací, reklama, která nás vybízí k rychlejšímu nákupu. To vše nepřispívá ke klidu a relaxaci. Ale i v přeplněném vagónu metra se dá najít ostrůvek klidu. Psychoterapeut a publicista Psychologie Christophe André vysvětluje, jak to udělat.
psychologie: co je klid?
Christoph Andre: Je to klidné, všezahrnující štěstí. Klid je příjemná emoce, i když ne tak intenzivní jako radost. Ponoří nás do stavu vnitřního klidu a harmonie s vnějším světem. Zažíváme mír, ale nestahujeme se do sebe. Cítíme důvěru, spojení se světem, souhlas s ním. Cítíme, že patříme.
Jak dosáhnout klidu?
KA: Někdy se objeví kvůli prostředí. Například, když jsme vystoupili na vrchol hory a rozjímali nad krajinou, nebo když obdivujeme západ slunce... Někdy je k tomu situace zcela nepříznivá, ale přesto tohoto stavu dosáhneme jen „zevnitř“: např. v přeplněném vagónu metra nás najednou popadne klid. Nejčastěji tento prchavý pocit přichází, když život trochu povolí sevření a my sami přijmeme situaci takovou, jaká je. Abyste cítili klid, musíte se otevřít přítomnému okamžiku. Je těžké, pokud se naše myšlenky pohybují v kruzích, pokud jsme ponořeni do podnikání nebo jsme duchem nepřítomní. V každém případě klid, stejně jako všechny pozitivní emoce, nelze cítit neustále. Ale ani to není cílem. Chceme být častěji v klidu, prodloužit si tento pocit a užít si ho.
A kvůli tomu budeme muset jít na skete, stát se poustevníky, rozejít se se světem?
KA: Serenity naznačuje určitou svobodu od světa. Přestáváme usilovat o akci, vlastnictví a kontrolu, ale zůstáváme vnímaví k tomu, co nás obklopuje. Není to o ústupu do své vlastní «věže», ale o spojení se světem. Je to výsledek intenzivní, neodsuzující přítomnosti v tom, jaký je náš život v tuto chvíli. Je snazší dosáhnout klidu, když nás obklopuje krásný svět, a ne když je k nám svět nepřátelský. A přesto se v každodenním shonu dají najít chvíle klidu. Ti, kteří si dají čas zastavit se a analyzovat, co se s nimi děje, ponořit se do toho, co prožívají, dříve nebo později dosáhnou klidu.
Klid je často spojován s meditací. Je to jediný způsob?
KA: Nechybí ani modlitba, úvaha o smyslu života, plné uvědomění. Někdy stačí splynout s klidným prostředím, zastavit se, přestat se honit za výsledky, ať už jsou jakékoli, k pozastavení svých tužeb. A samozřejmě meditovat. Existují dva hlavní způsoby meditace. První zahrnuje zaměření, zúžení pozornosti. Musíte se plně soustředit na jednu věc: na vlastní dech, na mantru, na modlitbu, na plamen svíčky... A odstranit z vědomí vše, co k předmětu meditace nepatří. Druhým způsobem je otevřít svou pozornost, snažit se být přítomen ve všem — ve svém vlastním dýchání, tělesných pocitech, zvucích kolem, ve všech pocitech a myšlenkách. To je úplné uvědomění: místo toho, abych zúžil své zaměření, snažím se otevřít svou mysl všemu, co je v každém okamžiku kolem mě.
Problém silných emocí je v tom, že se staneme jejich zajatci, ztotožníme se s nimi a oni nás pohltí.
A co negativní emoce?
KA: Utlumení negativních emocí je nezbytným předpokladem klidu. U svaté Anny pacientům ukazujeme, jak mohou uklidnit své pocity soustředěním se na přítomný okamžik. Vyzýváme je také, aby změnili svůj postoj k bolestivým emocím, nesnažili se je ovládat, ale jednoduše je přijali a neutralizovali tak jejich dopad. Problém silných emocí je často v tom, že se staneme jejich zajatci, ztotožníme se s nimi a oni nás pohltí. Pacientům tedy říkáme: „Nechte své emoce, aby byly ve vaší mysli, ale nenechte je zabírat veškerý váš mentální prostor. Otevřete mysl i tělo vnějšímu světu a vliv těchto emocí se rozpustí v nejotevřenější a nejprostornější mysl.
Má smysl hledat mír v moderním světě s jeho neustálými krizemi?
KA: Myslím si, že když se nebudeme starat o svou vnitřní rovnováhu, tak budeme nejen více trpět, ale také se staneme sugestibilnějšími, impulzivnějšími. Zatímco pečováním o svůj vnitřní svět se stáváme celistvějšími, spravedlivějšími, respektujeme druhé, nasloucháme jim. Jsme klidnější a sebevědomější. Jsme svobodnější. Klid nám navíc umožňuje zachovat si vnitřní odstup, bez ohledu na to, jaké bitvy musíme vybojovat. Všichni velcí vůdci, jako Nelson Mandela, Gándhí, Martin Luther King, se snažili překročit své bezprostřední reakce; viděli celkový obraz, věděli, že násilí plodí násilí, agresi, utrpení. Klid zachovává naši schopnost zášti a zášti, ale účinnějším a přiměřenějším způsobem.
Je ale pro štěstí důležitější se poddat než vzdorovat a jednat?
KA: Možná si myslíte, že jedno je v rozporu s druhým! Myslím, že je to jako nádech a výdech. Jsou chvíle, kdy je důležité vzdorovat, jednat, bojovat a další chvíle, kdy se potřebujete uvolnit, přijmout situaci, jen pozorovat své emoce. To neznamená vzdát se, vzdát se nebo se podřídit. V přijímání, pokud je správně pochopeno, existují dvě fáze: přijmout realitu a pozorovat ji a poté jednat, abychom ji změnili. Naším úkolem je „reagovat“ na to, co se děje v našich myslích a srdcích, a nikoli „reagovat“, jak to vyžadují emoce. Přestože nás společnost vyzývá, abychom reagovali, abychom se rozhodli okamžitě, podobně jako prodejci, kteří křičí: „Pokud si to nekoupíte teď, tento produkt bude dnes večer nebo zítra pryč!“ Náš svět se nás snaží chytit a nutí nás přemýšlet pokaždé, když je záležitost naléhavá. Klid je o zbavení se falešné naléhavosti. Klid není únik z reality, ale nástroj moudrosti a uvědomění.