Obsah
Večer 15. dubna 2019 se zdroje na sociálních sítích proměnily v téměř minutu po minutě kroniky hořícího Notre-Dame de Paris, katedrály Notre Dame, jednoho z hlavních symbolů Francie. Pro mnohé bylo těžké uvěřit realitě záběrů z noční můry. Tragédie, která se stala, není první v historii katedrály a rozhodně ne poprvé, kdy byl poškozen předmět historického a kulturního dědictví. Proč jsme tedy tak zraněni a tak vyděšení?
„V dnešním dynamickém světě, kde se model telefonu po šesti měsících stává zastaralým a kde je pro lidi stále obtížnější si vzájemně porozumět, ztrácíme smysl pro stálost a komunitu,“ říká klinická psycholožka Yulia Zakharova. „Je stále méně a méně hodnot, které by lidé jednoznačně chápali a sdíleli.
Takovými ostrovy harmonie a stálosti zůstávají staleté a tisícileté kulturní a historické památky, opěvované spisovateli, básníky, skladateli. Jsme smutní z požáru katedrály Notre Dame, nejen proto, že jde o krásnou architektonickou památku, o kterou by se dalo přijít, ale také proto, že pro nás, individualisty, je stále důležité být součástí něčeho většího, hledat a nacházet společné hodnoty . .
Tak reagují na včerejší tragédii na ruskojazyčném internetu.
Sergey Volkov, učitel ruského jazyka a literatury
„Málo si uvědomujeme, jak důležité jsou trvalé věci pro náš život. „Všechno mě tu přežije“ není o hořkosti ztráty, ale o tom, jak by to mělo být. Procházíme se mezi věčnými scenériemi velkých měst světa a pocit, že tudy chodili lidé dávno před námi a pak zmizelo mnoho dalších lidí a že to tak bude pokračovat i v budoucnu, vyvažuje a pojišťuje naše vědomí. Náš věk je nízký – to je normální. "Vidím osamělý dub a říkám si: pralesní patriarcha přežije můj zapomenutý věk, jako přežil věk otců" - to je také normální.
Pokud ale do tohoto obrovského dubu uhodí blesk před našima očima a ten zemře, není to normální. Ne pro přírodu – pro nás. Protože se před námi otevírá propast naší vlastní smrti, která již není ničím zakryta. Ukázalo se, že dlouhý věk dubu je kratší než náš — jaký je tedy náš život, viděný v jiném měřítku? Šli jsme po mapě, kde v jednom centimetru bylo dvě stě metrů a zdálo se nám to plné smyslu a detailů – a najednou jsme byli najednou zvednuti do výšky a v jednom už bylo sto kilometrů pod námi. centimetr. A kde je steh našeho života v tomto gigantickém koberci?
Zdá se, že před našima očima hoří a taje referenční měřič z Komory vah a mír celého lidstva.
Když v řádu hodin zemře tak složitá a obrovská pevnost jako Notre Dame, která byla pro nás srozumitelným a zvládnutým obrazem věčnosti, zažívá nevýslovný smutek. Vzpomínáte na smrt svých blízkých a znovu pláčete slzami marnosti. Silueta Notre Dame – a nejen ona, samozřejmě, ale je nějak zvláštní – zablokovala mezeru, kterou nyní zeje prázdnota. Zírá tak, že z něj nelze spustit oči. Všichni jdeme tam, do této díry. A vypadalo to, že jsme stále naživu. Ve Francii začal pašijový týden.
Zdá se, že to tu dlouho nebylo. Zdá se, že před našima očima hoří a taje standardní metr z Komory mír a vah celého lidstva, standardní kilogram, standardní minuta — to, co v ideálním případě udrželo hodnotu jednotky krásy nezměněnou. Drželo to dlouho, pro nás srovnatelné s věčností, a pak přestalo držet. Právě dnes. Před našima očima. A zdá se, že navždy.
Boris Akunin, spisovatel
„Tento hrozný incident na mě nakonec po prvním šoku udělal povzbudivý dojem. Neštěstí lidi nerozdělilo, ale spojilo — proto patří do kategorie těch, které nás dělají silnějšími.
Jednak se ukázalo, že kulturní a historické památky této úrovně všichni vnímají nikoli jako národní, ale jako univerzální hodnotu. Jsem si jist, že celý svět sežene peníze na obnovu, krásně a rychle.
V nesnázích musíte být ne komplikovaní a originální, ale prostí a banální
Za druhé, reakce uživatelů Facebooku velmi objasnila pravdu, že v nesnázích by člověk neměl být složitý a originální, ale jednoduchý a banální. Vcítit se, truchlit, nebýt chytrý, dávat pozor na to, aby nebyl zajímavý a nepředváděl se, ale o to, jak můžeš pomoci.
Pro ty, kteří ve všem hledají znaky a symboly (já sám jsem), navrhuji považovat toto „poselství“ za projev globální solidarity a síly pozemské civilizace.“
Tatyana Lazareva, moderátorka
"Je to jen nějaký druh hororu." Brečím jako já. Od dětství ve škole existoval symbol. Celkový symbol. Naděje, budoucnost, věčnost, pevnost. Zpočátku jsem nevěřil, že to někdy uvidím. Pak jsem to viděl opakovaně, zamiloval jsem se jako vlastní. Teď nemůžu zadržet slzy. Pane, co jsme všichni udělali?"
Cecile Pleasure, herečka
„Zřídkakdy zde píšu o smutných a smutných věcech. Tady si skoro nikdy nevzpomínám na odchod lidí z tohoto světa, truchlím je offline. Ale dneska napíšu, protože obecně jsem úplně bezradná. Vím, že lidé – umírají. Domácí mazlíčci odcházejí. Města se mění. Ale nemyslel jsem si, že jde o budovy jako Notre-Dame. Symboly nesvítí? Jsou navždy. Totální zmatek. Dnes jsme se dozvěděli o nové variantě bolesti.“
Galina Yuzefovich , literární kritik
"V takových dnech si vždycky říkáš: ale mohl jsi jít tehdy a pak, a dokonce jsi mohl, ale nešel jsi - kam spěchat, věčnost je před námi, když ne s námi, tak s ním tak jako tak." My to zvládneme. Naposledy jsme byli s dětmi v Paříži a jen tak líní — Saint-Chapelle, Orsay, ale, no dobře, napoprvé dost, uvidíme zvenčí. Carpe diem, quam minime credula postero. Chci rychle obejmout celý svět – a přitom nedotčený.
Dina Sabitová, spisovatelka
"Francouzi pláčou." Událost je ohlušující, pocit neskutečnosti. Zdálo by se, že jsme všichni z toho, že někde byla Notre Dame. Mnozí z nás ho dodnes znají jen z obrázků. Ale je to tak strašné, jako by to byla osobní ztráta… Jak se to mohlo stát…“
Michail Kozyrev , novinář, hudební kritik, moderátor
"Zármutek. Pouze smutek. Tento den si budeme pamatovat, stejně jako den, kdy padla Dvojčata…“