V různém publiku dostávám často otázku: „Říká se nám, jak potřebná je dnes humanitární složka vzdělávání. S vědeckou a speciální technikou je vše jasné. A jaké jsou argumenty ve prospěch humanitárního? Nejsou tady."
Mluvit o obecném vývoji, kultuře a dalších věcech kolem vědomí. Jsme praktické bytosti. Proč vlastně tolik potřebujeme humanitní obory? A pak jsem najednou našel nejen jedinou, ale možnou linii uvažování.
Všichni jsme slyšeli a četli o kyborzích. Kyborg je napůl robot, napůl člověk, biologický organismus, obsahující mechanické, chemické nebo elektronické součástky, bez kterých nemůže žít. Rozumíš? Už nejsme lidé.
Jíme koncentráty, léčíme se chemií, někteří lidé žijí s umělým srdcem nebo cizími játry. Závisí na počítačové myši a klávesách. Přecházíme silnici na semaforech. Komunikujeme s lajky a emotikony, odvykání od ústní řeči. Téměř ztracené psaní. Stejně jako schopnost počítat. Ve výčtu dřevin a ptačích druhů se sotva někdo dostane na desítku. Časová paměť nahrazuje kalendář a předpověď počasí. Orientace na zemi — navigátor.
Potřeba osobního kontaktu s jinou osobou je minimalizována. S klientem nebo partnerem komunikujeme přes Skype, peníze dostáváme kartou. Náčelníka, který podniká ze Seychel, není po celou dobu bohoslužby nikdy vidět.
Nemluvit o ničem je někdy důležitější než vědecká konference a produkční setkání
Vezměte si jednoduchou situaci: vypadl proud. Stejně tak topení. Odešel bez tepla, bez jídla, bez vnějších informací. Konec světa. Bez civilizačních zbraní jsme vůči přírodě bezmocní a tyto nástroje samy o sobě jsou směšně zranitelné: není to tak dávno, co jsme byli informováni, že Velký hadronový urychlovač byl zneškodněn fretkou.
Tělo, které se dlouhou dobu nezabývalo fyzickou prací, potřebuje trénink pro normální fungování. Všichni si na tuto myšlenku zvykli, i když ne všichni se jí řídí. Trénink je ale koneckonců nutný i proto, abychom v sobě udrželi lidskou složku. Například komunikace. Ne utilitární a ne obchodní – rodinný, přátelský, klubový.
Nemluvit o ničem je někdy důležitější než vědecká konference a produkční setkání. K tomu slouží i umění a literatura. Učíme se tedy pronikat do stavu druhého, přemýšlíme o sobě. Na to druhé není čas. A to vše je nejen žádoucí, ale i nezbytné. Pro úspěch a jistotu musíme partnera pochopit a cítit, jasně formulovat své záměry a představy a společně zajistit odpovědnost. Bezkontaktní, automatická forma existence může lidstvo dříve nebo později přivést ke katastrofálnímu nedopatření.