„Pravá láska neexistuje“

Rodinný poradce a narativní psycholog Vjačeslav Moskvičev pracuje s páry již více než 15 let. Mezi jeho klienty patří lidé všech věkových kategorií, s dětmi i bez dětí, ti, kteří spolu nedávno začali žít, i ti, kteří už měli čas pochybovat, zda má cenu pokračovat…

Obrátili jsme se proto na něj jako na odborníka na milostnou problematiku s žádostí o vyjádření svého názoru na toto téma. Názor byl nečekaný.

psychologie:Začněme tím hlavním: je možná pravá láska?

Vjačeslav Moskvičev: Je zřejmé, že pravá láska je ta, která se odehrává mezi skutečnými muži a ženami. Ale tito dva zase nejsou realita, ale vymyšlené konstrukty, které jsou vytvořeny za účelem normalizace lidí a jejich vztahů. Představa, že lze najít univerzální, kulturně nezávislou, univerzální pravdu o tom, co je muž, žena, láska, rodina, je pro mě lákavá, ale nebezpečná.

Jaké je její nebezpečí?

Tato myšlenka způsobuje, že se skuteční muži a ženy cítí nedostatečně, méněcenně, protože nezapadají do této formy. Uznávám, že někomu tyto konstrukty opravdu pomohly se zformovat. Ale mají vnitřní rozpory a není možné se jimi řídit. Například skutečný muž by měl být silný a přísný, ale zároveň jemný a starostlivý a skutečná žena by měla být sexuálně atraktivní a vzorná hostitelka.

Jsme odsouzeni z nich vypadnout. A když si říkáme „nejsem skutečný muž“, „nejsem skutečná žena“ nebo „toto není skutečná láska“, cítíme svou méněcennost a trpíme.

A kdo trpí více, muži nebo ženy?

Pod tlakem stereotypů přijímaných ve společnosti upadají vždy její méně privilegovaní členové jako první. Žijeme v mužské společnosti a představy o tom, čemu bychom se měli přizpůsobit, jsou z velké části vytvářeny muži. Ženy proto pravděpodobně budou trpět více. To ale neznamená, že muži jsou bez tlaku.

Nesoulad se vzorci zafixovanými v mysli veřejnosti způsobuje pocit selhání. Mnoho párů ke mně přichází v předrozvodovém stavu. A často je do tohoto stavu přivedou vlastní představy o skutečné lásce, rodině, očekávání od partnera, která on nesplňuje.

Jaké nápady mohou přivést pár na pokraj rozvodu?

Například taková: byla láska, teď pominula. Jakmile odejdeme, nedá se nic dělat, musíme se rozejít. Nebo jsem si možná spletl něco jiného s láskou. A protože tohle není láska, co se dá dělat, spletli se.

Ale ne?

Ne! Taková reprezentace z nás dělá pasivní «prožívatele» pocitu, který nelze nijak ovlivnit. Všichni si vysvětlujeme, co je láska, různými způsoby. Je zajímavé, že mezi těmito vysvětleními jsou i protikladná: například, že láska je něco biologického, nával hormonů, sexuální přitažlivost, nebo naopak, že něco je božské, osudové setkání. Ale taková vysvětlení zdaleka nepokrývají celé spektrum našich vztahů.

Pokud se nám na partnerovi, v jeho jednání, naší interakci něco nelíbí, pak by bylo logické se těmito konkrétními záležitostmi zabývat. A místo toho se začínáme bát: možná jsme si vybrali špatně. Tak vzniká past „pravé lásky“.

Co to znamená – past „pravé lásky“?

Je to taková myšlenka, že pokud je láska skutečná, musíte vydržet – a vy vydržíte. Ženám je nařízeno snášet jedno, mužům něco jiného. U žen například hrubost mužů, poruchy, pití alkoholu, jeho flirtování s ostatními, neplnění kulturně předepsaných mužských funkcí, jako je zajištění rodiny a její bezpečí.

Co muž vydrží?

Ženská emoční nestabilita, slzy, rozmary, nesoulad s ideály krásy, to, že se manželka začala méně starat o sebe nebo o muže. Ale podle kultury by neměl tolerovat flirtování. A pokud se ukáže, že už to někdo nemůže vydržet, pak zbývá jediná možnost — uznat toto manželství za chybu („bolí to, ale nedá se nic dělat“), považovat tuto lásku za falešnou a jít do toho hledání nového. Předpokládá se, že nemá smysl zlepšovat vztahy, hledat, experimentovat a vyjednávat.

A jak zde může pomoci psycholog?

Doporučuji párům, aby vyzkoušely jiné formy interakce. Mohu vyzvat jednoho z partnerů, aby vyprávěl o svém pohledu na situaci, o tom, co ho ve vztahu trápí, jak to ovlivňuje rodinný život, co se z něj vytrácí a co by chtěl zachránit nebo obnovit. A tomu druhému v tuto chvíli navrhuji být pozorným a pokud možno benevolentním posluchačem, který dokáže zapsat, co ho na partnerových slovech zaujalo. Poté si vymění role.

Mnoho párů říká, že jim to pomáhá. Protože partner často reaguje na první slova pronesená k ostatním nebo na jejich vlastní interpretace: "když jsi neuvařil večeři, tak jsi se odmiloval." Pokud ale vyslechnete až do konce, dáte tomu druhému možnost se naplno vyjádřit, můžete se o něm dozvědět něco zcela nečekaného a důležitého. Pro mnohé je to úžasná zkušenost, která jim otevírá nové možnosti společného života. Pak říkám: pokud se vám tato zkušenost líbí, možná ji můžete zkusit využít v jiných okamžicích svého života?

A dopadá to?

Ne vždy se změna odehraje hned. Často si páry již vytvořily známé způsoby interakce a nové nalezené na schůzce s psychologem se mohou zdát „nepřirozené“. Připadá nám přirozené se navzájem přerušovat, nadávat, projevovat emoce, jakmile se objeví.

Ale lidské vztahy nejsou samy o sobě přirozené. Jsou součástí kultury, ne přírody. Pokud budeme přirození, stane se z nás smečka primátů. Primáti jsou přirození, ale toto není druh vztahu, kterému lidé říkají romantická láska.

Po ženě nepožadujeme chlupaté nohy, i když chlupy na nich přirozeně rostou podle přírody. Náš ideál „přirozenosti“ je ve skutečnosti také produktem kultury. Podívejte se na módu — abyste vypadali „přirozeně“, musíte jít na spoustu triků.

Je dobré si to uvědomit! Pokud není zpochybňována myšlenka přirozenosti, přirozenosti, přirozenosti, máme velmi malou šanci se s utrpením rozloučit a začít hledat a zkoušet, nacházet a budovat ty vztahy, které každému z nás vyhovují, s přihlédnutím ke kulturnímu kontextu.

Závisí láska na kulturním kontextu?

Samozřejmě. Univerzálnost lásky je stejně mýtus jako její přirozenost. Kvůli tomu dochází k mnoha nedorozuměním a někdy i k tragédiím.

Například žena z Moskvy se provdá za Egypťana, který byl vychován v tradicionalistické kultuře. Arabští muži jsou často při námluvách aktivní, projevují ochotu se o ženu postarat, nést za ni zodpovědnost, a to se mnohým ženám líbí.

Ale pokud jde o manželství, ukazuje se, že žena má představu, že její názor musí být zvážen, že se s ní musí počítat, a v tradicionalistické kultuře je to zpochybňováno.

V naší kultuře existuje mýtus, že pravá láska sfoukne střechu, že je to nejsilnější emoční intenzita. A pokud dokážeme uvažovat racionálně, pak žádná láska neexistuje. Kdo si ale prošel zkušeností dlouhodobých vztahů, ví, že udržovat stálé teplo je nejen nemožné, ale také nezdravé. Nedá se tedy žít v běžném životě, protože jak pak být s přáteli, s prací?

Co je tedy láska, když ne přirozený stav a ne intenzita vášní?

Láska je především zvláštní osobní stav. Zahrnuje nejen náš pocit, ale také způsob, jakým o něm přemýšlíme. Pokud láska není orámována představou, fantazií o druhém, nadějemi, očekáváním, pak ten fyziologický stav, který z ní zbyde, s největší pravděpodobností nebude moc příjemný.

Pravděpodobně se v průběhu života mění nejen pocit, ale i tento způsob chápání?

Rozhodně se mění! Partneři vstupují do vztahů na základě nějakých zájmů, které pak nahrazují jiné. Mění se i účastníci vztahu — jejich fyzický stav, jejich stavy, představy o sobě, o životě, o všem. A pokud si jeden vytvořil pevnou představu o druhém a tento druhý do ní přestal zapadat, pak vztah trpí. Tuhost myšlenek je sama o sobě nebezpečná.

Co dělá vztah stabilním a konstruktivním?

Připravenost na rozdíl. Pochopení, že jsme jiní. Že pokud máme různé zájmy, není to pro vztahy fatální, naopak se to může stát dalším důvodem k zajímavé komunikaci, k vzájemnému poznávání. Pomáhá také ochota vyjednávat. Ne ty, které jsou zaměřeny na nalezení jedné společné pravdy pro všechny, ale ty, které pomáhají najít způsoby, jak oba spolu koexistovat.

Zdá se, že jste proti pravdě. To je pravda?

Zdá se, že pravda existuje ještě předtím, než jsme začali mluvit. A vidím, jak často páry vstupují do vyjednávání v domnění, že o vztahu je pravda, o každém z nich, zbývá ji jen najít a každý si myslí, že ji našel, a ten druhý se mýlí.

Klienti často přicházejí do mé kanceláře s myšlenkou „najít skutečné já“ – jako by právě teď nebyli skuteční! A když se objeví pár, chtějí najít skutečný vztah. Doufají, že profesionál, který studoval dlouho a viděl mnoho různých párů, má odpověď na to, jak by tento vztah měl vypadat, a stačí, aby tuto správnou odpověď zjistili.

Ale zvu vás, abyste společně prozkoumali cestu: neodhaluji pravdu, ale pomáhám vytvořit jedinečný produkt, jejich společný projekt, právě pro tento pár. Pak to chci nabídnout ostatním, abych řekl: „Podívejte se, jak skvěle jsme to udělali, udělejme totéž!“. Ale tento projekt nebude vyhovovat ostatním, protože každý pár má svou vlastní lásku.

Ukazuje se, že se musíte ptát sami sebe, ne „je to láska?“, ale něco jiného…

Považuji za užitečné klást si otázky typu: Jsem s partnerem v pořádku? Co on se mnou? Co dělat, abychom si lépe rozuměli, abychom spolu mohli žít zajímavěji? A pak se vztah může dostat ze zajetých kolejí stereotypů a receptů a společný život se stane vzrušující cestou plnou objevů.