Viry jsou všude a řádí už miliony let. Žádná forma života není ušetřena, zvláště ne člověk. Od AIDS po SARS (= těžký akutní respirační syndrom), přes neštovice nebo hepatitidu C, virové patologie decimovaly populace a neustále rozvířily přízrak zdravotní katastrofy. Jiné jsou však běžnější a méně zdraví škodlivé.

V tomto ročním období o nich mluví opravdové „hvězdy“ zimy, chřipky, gastroenteritidy a nachlazení. Jejich epidemický práh je systematicky dosahován v této sezóně, která se vyznačuje chladem a nízkou mírou slunečního svitu. Jakou roli ale hraje klima při vzniku těchto epidemických vrcholů? Je ve vzduchu více virů? Je naše tělo křehčí?

Než odpovíme na všechny tyto otázky, musíme si připomenout, jak rozsáhlý je svět virů. Do konce XIX^ststoletí zůstává dodnes z velké části neprozkoumaná kvůli nedostatku dostatečných technických prostředků. Ve skutečnosti bylo provedeno jen málo výzkumů o virové ekologii ovzduší, stejně jako o tom, jak tyto entity interagují s prostředím. Víme však, že některé viry se přenášejí především vzduchem, u jiných je rozhodující kontakt. To je ve skutečnosti vysvětleno tím morfologie viru.

V zásadě mají všechny stejný způsob fungování: virus vstoupí do těla, vstoupí do buňky a poté v ní uvolní svůj genetický materiál. Tento materiál pak nutí parazitizovanou buňku vytvořit stovky kopií viru, které se budou hromadit uvnitř buňky. Když je virů dostatek, opouštějí buňku a hledají jinou kořist. Právě zde můžeme pozorovat zásadní rozdíl mezi dvěma kategoriemi virů.