Jaký je náš vztah k tělu? Dokážeme porozumět jeho signálům? Opravdu tělo nelže? A nakonec, jak se s ním spřátelit? Gestalt terapeut odpovídá.
psychologie: Cítíme vůbec své tělo jako součást sebe sama? Nebo cítíme odděleně tělo a zvlášť svou vlastní osobnost?
Marina Baškaková: Na jedné straně má každý člověk obecně svůj vlastní individuální vztah k tělu. Na druhou stranu určitě existuje určitý kulturní kontext, v jehož rámci se ke svému tělu vztahujeme. Nyní se staly populární všechny druhy praktik, které podporují pozornost k tělu, jeho signálům a schopnostem. Ti, co je řeší, se na to dívají trochu jinak než ti, co k nim mají daleko. V naší křesťanské kultuře, zvláště té ortodoxní, tento odstín dělení na ducha a tělo, duši a tělo, já a tělo stále přetrvává. Z toho vzniká to, čemu se říká objektový vztah k tělu. Čili jde o jakýsi předmět, se kterým můžete nějak zacházet, vylepšovat ho, zdobit, budovat svalovou hmotu a tak dále. A tato objektivita brání tomu, aby se člověk uvědomoval jako tělo, tedy jako celý člověk.
K čemu je tato integrita?
Zamysleme se nad tím, co to je. Jak jsem řekl, v křesťanské, zejména ortodoxní kultuře, bylo tělo odcizeno po tisíce let. Vezmeme-li obecně širší kontext lidské společnosti, pak otázka zněla: je tělo nositelem jedince nebo naopak? Kdo koho nosí, zhruba řečeno.
Je jasné, že jsme fyzicky odděleni od ostatních lidí, každý z nás existuje ve svém vlastním těle. V tomto smyslu, věnovat pozornost tělu, jeho signálům, podporuje takovou vlastnost, jako je individualismus. Všechny kultury přitom samozřejmě podporují určité sjednocení lidí: jsme jednotní, cítíme totéž, máme mnoho společného. To je velmi důležitý aspekt existence. Něco, co vytváří spojení mezi lidmi stejné národnosti, jedné kultury, jedné společnosti. Pak ale vyvstává otázka rovnováhy mezi individualitou a socialitou. Pokud je například první nadměrně podporován, pak se člověk obrací k sobě a svým potřebám, ale začíná vypadávat ze sociálních struktur. Někdy se stává osamělým, protože se stává takovou alternativou k existenci mnoha jiných. To vždy způsobuje závist i podráždění. Za individualismus obecně musíte zaplatit. A naopak, pokud se člověk odvolává na obecně přijímané „my“, na všechna existující dogmata, normy, zachovává si velmi důležitou potřebu sounáležitosti. Patřím k určité kultuře, určité komunitě, tělesně jsem rozpoznatelný jako člověk. Ale pak vzniká rozpor mezi jednotlivcem a obecně přijímaným. A v naší tělesnosti je tento konflikt velmi jasně ztělesněn.
Je kuriózní, jak se liší vnímání tělesnosti u nás a třeba ve Francii. Vždycky mě tam udivuje, když někdo po příchodu na konferenci nebo do sekulární společnosti najednou vystoupí a řekne: «Jdu dělat maličkého.» Berou to jako úplně normální. To si u nás lze jen těžko představit, ačkoliv v tom vlastně není nic neslušného. Proč máme úplně jinou kulturu mluvení o těch nejjednodušších věcech?
Myslím, že se tak projevuje rozštěpení na duchovní a tělesné, na nahoru a dolů, které je charakteristické pro naši kulturu. Vše, co se týká „wee-wee“, přirozených funkcí, se nachází níže, v té kulturně velmi zavržené části. Totéž platí pro sexualitu. I když se zdá, že už je všechno o ní. Ale jak? Spíše z hlediska objektu. Vidím, že páry, které přijdou na recepci, mají stále problém spolu komunikovat. I když je kolem toho spousta, co lze nazvat sexualizací, lidem v blízkých vztazích to ve skutečnosti nepomáhá, spíše je deformuje. Lehce se o tom mluví, ale naopak je těžké mluvit o některých pocitech, o jejich nuancích. Přesto tato mezera přetrvává. Právě se otočil. A ve francouzské nebo šířeji katolické kultuře k takovému horlivému odmítání těla a tělesnosti nedochází.
Myslíte si, že každý člověk dostatečně vnímá své tělo? Představujeme si vůbec jeho skutečné rozměry, parametry, rozměry?
To se nedá říct o všech. K tomu je potřeba se s každým sejít, mluvit a něco o něm pochopit. Mohu vám říci o některých funkcích, se kterými se setkávám. Docela hodně se dostává k přijímání lidí, kteří nemají jasné povědomí o sobě samých jako o osobě a jako o osobě vtělené do těla. Jsou tací, kteří mají zkreslenou představu o vlastní velikosti, ale neuvědomují si to.
Například dospělý, velký muž si říká „ruky“, „nohy“, používá jiná zdrobnělina… O čem to může být? O tom, že v nějaké jeho části není ve stejném věku, ne ve velikosti, ve které je. Něco v jeho osobnosti, v jeho osobní individuální zkušenosti souvisí spíše s dětstvím. To je běžně označováno jako infantilismus. Ženy mají další zkreslení, které také pozoruji: chtějí být menší. Dá se předpokládat, že jde o jakési odmítnutí jejich velikosti.
Psychologové mluví o tom, jak důležité je slyšet signály svého těla — může to být únava, bolest, necitlivost, podráždění. V populárních publikacích se nám přitom často nabízí dekódování těchto signálů: bolest hlavy něco znamená a bolest zad něco. Ale lze je skutečně takto interpretovat?
Když čtu tento druh prohlášení, vidím jednu důležitou vlastnost. O těle se mluví, jako by bylo izolované. Kde jsou signály těla? Tělo signalizuje komu? V jaké situaci tělo signalizuje? Pokud mluvíme o psychosomatice, některé signály jsou určeny pro samotného člověka. Bolesti, pro koho to je? Obecně, já. Přestat dělat něco, co mě bolí. A v tomto případě se bolest stává naší velmi respektovanou součástí. Pokud vezmete únavu, nepohodlí — tento signál odkazuje na nějakou opomíjenou, často ignorovanou část. Je zvykem, že únavu nevnímáme. Někdy je signál bolesti určen osobě ve vztahu, se kterou se tato bolest vyskytuje. Když je pro nás těžké říct, je těžké vyjádřit své pocity nebo na naše slova nereagujeme.
Pak už psychosomatické symptomy říkají, že je potřeba se od toho distancovat, dělat něco jiného, konečně se věnovat sobě, onemocnět. Onemocnět – to znamená dostat se z traumatické situace. Ukazuje se, že jedna traumatická situace je nahrazena jinou, srozumitelnější. A můžete přestat být na sebe příliš tvrdý. Když onemocním, tak se o něco méně stydím, že si s něčím nevím rady. Existuje takový právní argument, který podporuje moji osobní sebeúctu. Věřím, že mnoho nemocí pomáhá člověku trochu změnit postoj k sobě samému k lepšímu.
Často slýcháme větu "Tělo nelže." jak tomu rozumíš?
Kupodivu je to záludná otázka. Body terapeuti často používají tuto frázi. Zní to krásně, podle mě. Na jednu stranu je to pravda. Například matka malého dítěte velmi rychle zjistí, že je nemocné. Vidí, že její oči potemněly, živost zmizela. Tělo signalizuje změnu. Ale na druhou stranu, když si připomeneme sociální povahu člověka, pak polovina naší tělesné existence spočívá ve lhaní druhým o sobě. Sedím rovně, i když se mi chce klesnout, nějaká nálada není správná. Nebo se například usmívám, ale ve skutečnosti jsem naštvaný.
Existují dokonce i návody, jak se chovat, abyste působili dojmem sebevědomého člověka...
Obecně platí, že od rána do večera ležíme tělem a sami také. Když například ignorujeme únavu, zdá se, že si říkáme: „Jsem mnohem silnější, než se mi snažíš ukázat.“ Tělesný terapeut jako odborník dokáže číst signály těla a zakládat na nich svou práci. Ale zbytek tohoto těla lže. Některé svaly podporují masku, která je prezentována jiným lidem.
Jaké jsou způsoby, jak se ve svém těle cítit lépe, lépe si ho uvědomovat, rozumět mu, jak se s ním více kamarádit?
Existují skvělé příležitosti: tančit, zpívat, chodit, plavat, dělat jógu a další. Tady je ale důležitý úkol všímat si, co se mi líbí a co ne. Naučte se rozpoznávat právě tyto signály těla. Baví mě nebo se nějak udržuji v rámci této činnosti. Prostě se líbí/nelíbí, chci/nechci, nechci/ale budu. Protože dospělí stále žijí v tomto kontextu. A hodně pomáhá, když poznáš sám sebe. Dělejte to, co jste kdy chtěli dělat. Najděte si na to čas. Hlavní otázkou času není, že neexistuje. A to, že to nevyčleňujeme. Takže si ve svém rozvrhu vyhraďte čas na potěšení. Pro jednoho je to chůze, pro dalšího zpěv, pro třetího ležící na gauči. Udělat si čas je klíčové slovo.
Rozhovor byl natočen pro společný projekt časopisu Psychologies a rádia «Culture» «Status: in a relationship» v dubnu 2017.