Chceme věřit, že nás makrobiotika chrání, že přirozený, zdravý životní styl nás magicky učiní imunními vůči nemocem a přírodním katastrofám. Možná si to nemyslí každý, ale já jsem si to rozhodně myslel. Myslel jsem si, že od té doby, co jsem se vyléčil z rakoviny díky makrobiotice (v mém případě to byla moxovací léčba), mám záruky, že zbytek svých dnů prožiju v klidu a pohodě…
V naší rodině se rok 1998 nazýval „rok před peklem“. V životě každého jsou roky... roky, kdy doslova počítáte dny do konce... ani makrobiotický životní styl nezaručuje imunitu z takových let.
To se stalo v dubnu. Pracoval jsem milion hodin týdně, kdybych mohl pracovat tolik. Vařila jsem soukromě, vedla soukromé i veřejné kurzy vaření a pomáhala mému manželovi Robertovi společně řídit naši firmu. Začal jsem také moderovat pořad o vaření v národní televizi a zvykal jsem si na velké změny v mém životě.
S manželem jsme došli k závěru, že práce se pro nás stala vším, a že musíme ve svém životě hodně změnit: více odpočinku, více hry. Spolupráce se nám však líbila, a tak jsme vše nechali tak, jak je. „Zachránili jsme svět“ všichni najednou.
Učil jsem hodinu o léčivých produktech (jaká to ironie…) a cítil jsem nějaké pro mě neobvyklé vzrušení. Můj manžel (který v té době léčil zlomeninu nohy) se mi snažil pomoci doplnit zásoby jídla, když jsme se vrátili domů ze třídy. Pamatuji si, jak jsem mu řekl, že je spíše překážkou než pomocí, a on odkulhal, zahanben mou nelibostí. Myslel jsem, že jsem jen unavený.
Když jsem vstal a položil poslední hrnec na polici, probodla mě nejprudší a nejintenzivnější bolest, jakou jsem kdy zažil. Měl jsem pocit, jako by mi do spodiny lebky vrazili jehlu ledu.
Zavolal jsem Robertovi, který, když v mém hlase zaslechl zjevnou paniku, okamžitě přiběhl. Požádal jsem ho, aby zavolal na 9-1-1 a řekl lékařům, že mám krvácení do mozku. Teď, když píšu tyto řádky, nechápu, jak jsem mohl tak jasně vědět, co se děje, ale věděl jsem to. V tu chvíli jsem ztratil koordinaci a upadl.
V nemocnici se kolem mě všichni tísnili a ptali se na mou „bolest hlavy“. Odpověděl jsem, že mám krvácení do mozku, ale doktoři se jen usmáli a řekli, že můj stav prostudují a pak se ukáže, o co jde. Ležel jsem na oddělení neurotraumatologického oddělení a plakal. Bolest byla nelidská, ale neplakal jsem kvůli tomu. Věděl jsem, že mám vážné problémy, i přes blahosklonné ujišťování lékařů, že bude vše v pořádku.
Robert celou noc seděl vedle mě, držel mě za ruku a mluvil se mnou. Věděli jsme, že jsme opět na křižovatce osudu. Byli jsme si jisti, že nás čeká změna, i když jsme ještě nevěděli, jak vážná moje situace je.
Druhý den si se mnou přišel popovídat primář neurochirurgického oddělení. Posadil se vedle mě, vzal mě za ruku a řekl: „Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Dobré zprávy jsou velmi dobré a špatné jsou také docela špatné, ale stále nejsou nejhorší. Jaké novinky chcete slyšet jako první?
Stále mě trápila nejhorší bolest hlavy v životě a dala jsem lékaři právo volby. To, co mi řekl, mě šokovalo a přimělo mě přehodnotit svůj jídelníček a životní styl.
Doktor mi vysvětlil, že jsem přežil aneuryzma mozkového kmene a že 85 % lidí, kteří mají tyto krvácení, nepřežije (myslím, že to byla dobrá zpráva).
Z mých odpovědí lékař věděl, že nekouřím, nepiji kávu a alkohol, nejím maso a mléčné výrobky; že jsem vždy dodržoval velmi zdravou stravu a pravidelně cvičil. Z vyšetření výsledků testů také věděl, že ve 42 letech jsem neměl sebemenší náznak haplatestičky a ucpání žil či tepen (oba jevy jsou většinou charakteristické pro stav, ve kterém jsem se ocitl). A pak mě překvapil.
Protože jsem nezapadal do stereotypů, chtěli lékaři provést další testy. Vedoucí lékař se domníval, že musí existovat nějaký skrytý stav, který aneuryzma způsobil (zřejmě to bylo genetické povahy a bylo jich několik na jednom místě). Lékař byl také ohromen tím, že prasklé aneuryzma se uzavřelo; žíla byla ucpaná a bolest, kterou jsem prožívala, byla způsobena krevním tlakem na nervy. Lékař uvedl, že takový jev pozoroval jen zřídka, pokud vůbec.
O několik dní později, po provedení krevních a dalších testů, přišel doktor Zaar a znovu se posadil na mou postel. Měl odpovědi a měl z toho velkou radost. Vysvětlil mi, že jsem těžce chudokrevný a v mé krvi chybí potřebné množství vitamínu B12. Nedostatek B12 způsobil, že hladina homocysteinu v mé krvi stoupla a způsobilo krvácení.
Doktor řekl, že stěny mých žil a tepen jsou tenké jako rýžový papír, což bylo opět způsobeno nedostatkem B12a že pokud nebudu přijímat dostatek živin, které potřebuji, riskuji, že se vrátím do současného stavu, ale šance na šťastný výsledek se sníží.
Řekl také, že výsledky testů ukázaly, že moje strava obsahuje málo tuku., což je příčinou dalších problémů (ale to je téma na samostatný článek). Poznamenal, že bych měl přehodnotit výběr jídla, protože můj současný jídelníček neodpovídá úrovni mé aktivity. Život mi přitom podle lékaře s největší pravděpodobností zachránila životospráva a systém výživy.
Byl jsem šokován. 15 let jsem držela makrobiotickou dietu. Vařili jsme s Robertem převážně doma z těch nejkvalitnějších surovin, které jsme našli. Slyšel jsem... a věřil jsem... že fermentované potraviny, které jsem denně konzumoval, obsahovaly všechny potřebné živiny. Ach můj bože, ukázalo se, že jsem se mýlil!
Než jsem se začal věnovat makrobiotice, studoval jsem biologii. Na začátku holistického tréninku mě moje vědecké myšlení vedlo k skepsi; Nechtěl jsem věřit, že pravdy, které mi byly předkládány, byly založeny jednoduše na „energii“. Postupně se tato pozice změnila a naučil jsem se spojovat vědecké myšlení s makrobiotickým myšlením, došel jsem k vlastnímu pochopení, které mi nyní slouží.
Začal jsem zkoumat vitamín B12, jeho zdroje a jeho vliv na zdraví.
Věděl jsem, že jako vegan budu mít velké potíže najít zdroj tohoto vitamínu, protože jsem nechtěl jíst maso zvířat. Vyloučila jsem ze svého jídelníčku i doplňky výživy, protože jsem věřila, že všechny živiny, které potřebuji, se nacházejí v potravinách.
V průběhu svého výzkumu jsem učinil objevy, které mi pomohly obnovit a udržet neurologické zdraví, takže již nejsem chodící „časovanou bombou“ čekající na nové krvácení. Toto je můj osobní příběh a ne kritika názorů a praktik jiných lidí, nicméně toto téma si zaslouží seriózní diskusi, protože učíme lidi umění používat jídlo jako lék.