Ježek bělonohý (Sarcodon leucopus) foto a popis

Ježek bělonohý (Sarcodon leucopus)

• Hydnum leucopus
• Houba atrospinosus
• Západní hydnus
• Kolosální hydnus

Ježovka bělonohá může růst ve velkých skupinách, houby často rostou velmi blízko sebe, takže klobouky nabývají nejrůznějších tvarů. Pokud houba vyrostla jednotlivě, pak vypadá jako nejobyčejnější houba s klasickým kloboukem a nohou.

hlava: 8 až 20 centimetrů v průměru, často nepravidelného tvaru. U mladých hub je vypouklý, plochě vypouklý, s přeloženým okrajem, hladký, jemně pýřitý, na dotek sametový. Barva je světle hnědá, šedohnědá, mohou se objevit modrofialové odstíny. Jak roste, je vypouklý, prorostlý, často s prohlubní uprostřed, okraj je nerovný, zvlněný, „roztrhaný“, někdy světlejší než celá čepice. Střední část klobouku u dospělých hub může mírně prasknout a vykazovat malé, otlačené, světle purpurově hnědé šupiny. Barva kůže je hnědá, červenohnědá, jsou zachovány modrofialové odstíny.

Hymenofor: páteře. Docela velký u dospělých jedinců, asi 1 mm v průměru a až 1,5 cm dlouhý. Klesající, nejprve bílá, pak nahnědlá, lila-hnědá.

Noha: centrální nebo excentrický, až 4 centimetry v průměru a 4-8 cm vysoký, se zdá nepřiměřeně krátký v poměru k velikosti čepice. Ve středu může být mírně oteklý. Pevné, husté. Bílé, bělavé, věkem tmavší, v barvě klobouku nebo šedohnědé, směrem dolů tmavší, ve spodní části se mohou objevit nazelenalé, šedavě nazelenalé skvrny. Jemně pýřitý, často s drobnými šupinami, zejména v horní části, kde hymenofor sestupuje na stonek. Na bázi je často viditelné bílé plstnaté mycelium.

Dřeň: hustá, bílá, bělavá, může být lehce hnědorůžová, hnědofialová, purpurově hnědá. Na řezu pomalu získává šedou, modrošedou barvu. U starých, zaschlých exemplářů může být zelenošedá (jako skvrny na stonku). Houba je dosti masitá jak ve stopce, tak v klobouku.

Čich: výrazná, silná, kořenitá, popisovaná jako „nepříjemná“ a připomínající vůni polévkového koření „Maggi“ nebo bitter-amaret, „stone“, přetrvává i při sušení.

Chuť: zpočátku k nerozeznání, poté se projevuje mírně nahořklou až hořkou pachutí, některé zdroje uvádějí, že chuť je velmi hořká.

Sezóna: srpen — říjen.

Ekologie: v jehličnatých lesích, na půdě a jehličnatém opadu.

Neexistují žádné údaje o toxicitě. Je zřejmé, že ježovka bělonohá se nekonzumuje kvůli hořké chuti.

Ježovka bělonohá je podobná ostatním ježovkám s čepicemi v nahnědlých, červenohnědých tónech. Existuje ale řada podstatných rozdílů. Absence šupin na klobouku ho tedy umožní odlišit od ostružiníku a ostružiníku drsného a bělavé nohy od ostružiny finské. A určitě mějte na paměti, že tak silnou specifickou vůni má jen ostružina bělonohá.

Foto: funghiitaliani.it