Japonský velrybářský průmysl se snaží napravit těžké břemeno viny za pokračující vyhlazování velryb, ale nechce žádným způsobem měnit status quo (čtěte: přestat zabíjet velryby, čímž eliminovala samotnou potřebu zažít tento pocit viny), zjistila, že je pro ni výhodnější začít manipulovat buddhismem, aby dosáhla svých pochybných cílů. Mám na mysli ten velkolepý pohřební obřad, který se nedávno konal v jednom ze zenových chrámů v Japonsku. Kromě řady vládních představitelů, ale i managementu a řadových zaměstnanců jedné z největších korporací v Japonsku byl této události svědkem korespondent amerického listu Baltimore Sun, který o tom, co viděl, napsal následující zprávu:
„Zenový chrám byl uvnitř prostorný, bohatě zařízený a působil velmi prosperujícím dojmem. Důvodem setkání bylo uspořádání vzpomínkové modlitby za duše 15 mrtvých, kteří v posledních třech letech položili své životy za prosperitu japonského lidu.
Smuteční hosté byli usazeni v přísném souladu s hierarchií, která se řídila jejich oficiálním postavením ve společnosti, do které všichni patřili. Na lavice umístěné na vyvýšeném pódiu přímo před oltářem sedělo asi dvacet lidí – mužských vůdců a pozvaných vládních úředníků, oblečených ve formálních oblecích. Zbytek, v počtu asi sto osmdesát, většinou muži bez bundy, a malá skupina mladých žen seděli se zkříženýma nohama na žíněnkách po obou stranách pódia.
Za zvuků gongu vstoupili kněží do chrámu a usadili se čelem k oltáři. Narazili na obrovský buben. Jeden z mužů v oblecích vstal a pozdravil dav.
Velekněz, oblečený v kanárkově žlutém rouchu a s oholenou hlavou, začal modlitbu: „Vysvoboď jejich duše od muk. Nechte je přejít na Druhý břeh a stanou se dokonalými Buddhy.” Potom všichni kněží začali recitovat jednu súter jednohlasně a zpěvným hlasem. To trvalo docela dlouho a vyvolalo to určitý druh hypnotického efektu.
Když zpěv skončil, všichni přítomní postupně ve dvojicích přistoupili k oltáři, aby zapálili kadidlo.
Na konci obětního obřadu to hlavní kněz shrnul krátkým zápisem: „Jsem velmi potěšen, že jste si pro tuto bohoslužbu vybrali náš chrám. V armádě jsem sám často jedl velrybí maso a cítím zvláštní spojení s těmito zvířaty.“
Jeho zmínka o velrybách nebyla výhradou, protože celou službu organizovali zaměstnanci největší japonské velrybářské korporace. Těch 15 duší, za které se modlili, byly duše velryb, které zabili."
Novinář dále popisuje, jak jsou velrybáři překvapeni a zděšeni kritikou, kterou dostávají ze zahraničí, zejména ze Spojených států, které je vykreslují jako „krutá a bezcitná stvoření, která zbytečně berou životy některým z nejušlechtilejších zvířat na planetě. “ Autor cituje slova kapitána velrybářského škuneru, který připomíná co přesně "Americké okupační úřady ihned po druhé světové válce nařídily posílat rybářské lodě lovit velryby, aby zachránily poraženou zemi před hladem.".
Nyní, když Japoncům už nehrozí podvýživa, jejich příjem živočišných bílkovin je stále poloviční než ve Spojených státech a velrybí maso je často součástí školních obědů. Jeden bývalý harpunář řekl novináři následující:
"Prostě nechápu argumenty odpůrců lovu velryb." To je přeci stejné jako zabít krávu, kuře nebo rybu za účelem následné konzumace. Kdyby se velryby před smrtí chovaly jako krávy nebo prasata a dělaly spoustu hluku, nikdy bych je nedokázal zastřelit. Na druhou stranu velryby přijímají smrt beze zvuku, jako ryby.“
Autor zakončuje svůj článek následujícím postřehem:
Jejich (velrybářská) citlivost může překvapit nemálo aktivistů, kteří se zasazují o zákaz lovu velryb. Inai například za svých čtyřiadvacet let jako harpunář zabil více než sedm tisíc velryb. Jednoho dne viděl, jak se starostlivá matka, která měla možnost sama uprchnout, záměrně vrátila do nebezpečné zóny, aby se potopila, odnesla své pomalé mládě a tím ho zachránila. To, co viděl, ho tak dojalo, že podle svých slov nedokázal stisknout spoušť.
Na první pohled tato bohoslužba v klášteře vypadá jako upřímný pokus požádat „nevinně zabité“ velryby o odpuštění, jakousi „slzu pokání“. Fakta však hovoří zcela jinak. Jak již víme, první přikázání zakazuje svévolné odebrání života. Platí to tedy i pro rybolov (jak ve formě sportovního rybolovu, tak i jako živnost), kterému se buddhisté zakazují. Řezníky, zabijáky a lovce zařazuje Buddha do stejné kategorie jako rybáře. Velrybářská společnost – aby se uchýlila ke službám buddhistického duchovenstva a chrámů, aby vytvořila zdání jakési náboženské záštity pro své upřímně protibuddhistické akce, a její zaměstnanci – aby se obrátili na Buddhu s modlitbou za osvobození od mučení duší jimi zabitých velryb (touto vraždou, zcela bez ohledu na samotné učení Buddhy), jako kdyby teenager, který brutálně zavraždil oba své rodiče, požádal soud, aby mu projevil shovívavost s odůvodněním, že je sirotek .
Dr. DT Suzuki, slavný buddhistický filozof, s tímto názorem souhlasí. Ve své knize The Chain of Compassion odsuzuje pokrytectví těch, kteří nejprve zbytečně, krutě zabíjejí a poté nařizují buddhistické vzpomínkové bohoslužby za odpočinek duší svých obětí. Píše:
„Buddhisté zpívají sútry a pálí kadidlo poté, co tato stvoření již byla zabita, a říkají, že tím uklidňují duše zvířat, která popravili. Tak rozhodnou, všichni jsou spokojeni a věc lze považovat za uzavřenou. Ale můžeme si vážně myslet, že toto je řešení problému a naše svědomí na tom může spočinout? …Láska a soucit žijí v srdcích všech bytostí obývajících vesmír. Proč jen člověk používá své takzvané „znalosti“ k ukojení svých sobeckých vášní a pak se snaží ospravedlnit své činy tak sofistikovaným pokrytectvím? …Buddhisté by se měli snažit naučit všechny ostatní soucitu se vším živým – soucitu, který je základem jejich náboženství…“
Pokud by tento obřad v chrámu nebyl pokryteckým představením, ale aktem skutečné buddhistické zbožnosti, museli by velrybáři a zaměstnanci společnosti činit pokání za svá porušení prvního přikázání, kterých je nespočet, modlit se ke Kannonovi, bódhisattvovi soucit, prosí ji o odpuštění za jejich skutky a od nynějška přísahají, že nezabíjejí nevinná stvoření. Že se nic z toho v praxi neděje, není třeba čtenáři vysvětlovat. Pokud jde o ty buddhistické kněze, kteří si pronajali sebe a svůj chrám pro toto šaškování, motivováni bezpochyby očekáváním značného daru od velrybářské společnosti, pak samotný fakt jejich existence výmluvně svědčí o dekadentním stavu, ve kterém se dnes japonský buddhismus nachází.
V poválečných letech bylo Japonsko nepochybně chudou a hladovou zemí a tehdejší okolnosti se ještě mohly snažit ospravedlnit neomezený boj velryb o maso. Americké okupační úřady, vedené právě těmito úvahami, trvaly na rozvoji velrybářské flotily. Dnes kdy Japonsko je jednou z nejbohatších zemí světa, s hrubým národním produktem ve svobodném světě na druhém místě po Spojených státech., nelze tento stav dále tolerovat.
Mimo jiné velrybí maso už nehraje v jídelníčku Japonců tu podstatnou roli, kterou mu autor článku připisuje. Podle posledních údajů získává průměrný Japonec pouze tři desetiny procenta bílkovin z velrybího masa.
Když jsem žil v poválečných letech v Japonsku a ještě na začátku padesátých let, kupovali si levnou kujiru – velrybí maso jen ti nejchudší. Málokdo ho má rád – většina Japonců toto příliš tučné maso nemá ráda. Nyní, když se výhody „japonského ekonomického zázraku“ dostaly k obyčejným japonským dělníkům a povýšily je na úroveň nejlépe placených dělníků na světě, je rozumné předpokládat, že i oni raději jedí rafinovanější masné výrobky než notoricky známé maso kujira. Japonská spotřeba masa totiž stoupla do tak extrémní výšky, že podle pozorovatelů je dnes Japonsko v tomto ukazateli na druhém místě za Spojenými státy.
Smutnou pravdou je, že v těchto dnech Japonci a Rusové pokračují, ignorujíce protesty světového společenství, v hubení velryb především za účelem získávání vedlejších produktů používaných při výrobě krémů na boty, kosmetiky, hnojiv, krmiva pro domácí zvířata, průmyslové tuky a další produkty. , kterou lze bez výjimky získat i jiným způsobem.
Vše výše uvedené v žádném případě neospravedlňuje přemrštěné množství živočišných bílkovin konzumovaných Američany a následná fakta masakru prasat, krav a drůbeže, která slouží těmto údajům o spotřebě. Jen chci čtenáře upozornit na to, že žádné z těchto zvířat nepatří mezi ohrožené druhy, kdežto Velryby jsou na pokraji vyhynutí!
Je dobře známo, že velryby jsou vysoce vyvinutí mořští savci, bezpochyby mnohem méně agresivní a krvežízniví než lidé. Sami velrybáři přiznávají, že ve svém postoji k potomkům jsou velryby úplně jako lidé. Jak pak mohou japonští velrybáři tvrdit, že se velryby ve všem chovají jako ryby?
Ještě důležitější je v této souvislosti skutečnost, že spolu s inteligencí mají velryby také vysoce vyvinutý nervový systém, což je odsuzuje ke schopnosti prožívat celou škálu fyzického utrpení a bolesti. Zkuste si představit, jaké to je, když vám v nitru praskne harpuna! V tomto ohledu svědectví Dr. GR Lillyho, lékaře, který pracoval pro britskou velrybářskou flotilu v jižních mořích:
„Dodnes používá lov velryb starodávnou a barbarskou metodu ve své krutosti... V jednom případě, který jsem náhodou pozoroval, trvalo pět hodin a devět harpun zabít samici modré velryby, která byla také v pozdní fázi těhotenství".
Nebo si představte pocity delfínů, jejichž osudem je ubít k smrti klacky, protože tak je u japonských rybářů zvykem nakládat s nimi. Nedávné fotoopice v tisku zachytily rybáře, jak tyto vysoce pokročilé savce zabíjejí po tisících a jejich zdechliny házejí do obrovských mlýnků na maso. ne pro lidskou spotřebu, ale jako krmivo pro zvířata a hnojivo! To, co dělá delfíní masakr obzvláště ohavným, je světem uznávaný fakt, že tato jedinečná stvoření měla vždy zvláštní pouto s lidmi. V průběhu staletí se k nám dostávají legendy o tom, jak delfíni zachránili člověka v nesnázích.
Jacques Cousteau natočil, jak delfíni v Mauretánii a Africe přinášejí lidem ryby, a přírodovědec Tom Garrett mluví o amazonských kmenech, které dosáhly takové symbiózy s delfíny, že je chrání před piraňami a dalšími nebezpečími. Folklór, legendy, písně a legendy mnoha národů světa chválí „duchovnost a laskavost“; tato stvoření. Aristoteles napsal, že „tato stvoření se vyznačují ušlechtilou silou své rodičovské péče“. Řecký básník Oppian ve svých řádcích proklínal ty, kteří zvedli ruce proti delfínovi:
Lov na delfíny je odporný. Ten, kdo je úmyslně zabije, už nemá právo odvolávat se k bohům modlitbou, nepřijmou jeho nabídky, rozzuřený tímto zločinem. Jeho dotek jen poskvrní oltář, svou přítomností zdiskredituje všechny, kteří jsou nuceni sdílet s ním úkryt. Jak ohavné je pro bohy zabití člověka, tak odsuzujícím způsobem hledí ze svých vrcholků Na ty, kteří způsobují smrt delfínům – Vládcům hlubin moře.