Obsah
Příběh je starý jako svět: je krásná, chytrá, úspěšná, ale z nějakého důvodu roky vysychá pro někoho, kdo podle všeho nestojí ani za její malíček. Sobecký hlupák, infantilní typ, věčně vdaná — láká ji dát všechnu svou lásku člověku, který není schopen zdravého vztahu. Proč je mnoho žen ochotných vydržet, doufat a čekat na muže, který je jich zjevně nehodný?
Je nám řečeno: nejste pár. Samy cítíme, že se k nám muž našich snů nechová tak, jak bychom si zasloužili. My ale neodcházíme, o to víc se snažíme to vyhrát. Jsme na háku, přilepení až po uši. Ale proč?
1.
Čím více do člověka investujeme, tím více k němu přilneme.
Když se nám hned nedostává požadované pozornosti a lásky, myslíme si, že si to zasloužíme. Stále více investujeme do vztahů, ale zároveň naše frustrace, prázdnota a pocity bezcennosti jen rostou. Psycholog Jeremy Nicholson to nazval principem utopených nákladů. Když se staráme o druhé, staráme se o ně, řešíme jejich problémy, začínáme je více milovat a vážit si jich, protože doufáme, že se nám vložená láska nemůže vrátit s „úroky“.
Proto před rozpuštěním v jiné osobě stojí za zvážení: nastavili jsme vnitřní počítadlo? Čekáme něco na oplátku? Jak bezpodmínečná a nenáročná je naše láska? A jsme na takovou oběť připraveni? Pokud v srdci vašeho vztahu zpočátku není láska, respekt a oddanost, nezištnost na jedné straně nepřinese drahocenné ovoce. Mezitím se citová závislost dárce jen zesílí.
2.
Přijímáme verzi lásky, kterou si ve vlastních očích zasloužíme.
Možná byl v dětství navštěvující nebo popíjející tatínek nebo v mládí bylo naše srdce zlomené. Možná tím, že jsme zvolili bolestný scénář, hrajeme starou hru o odmítnutí, nedosažitelnosti snů a osamělosti. A čím déle jdeme ve spirále, tím více trpí sebeúcta, tím obtížnější je rozejít se s obvyklým motivem, ve kterém se prolíná bolest a potěšení.
Pokud si ale uvědomíme, že on, tento motiv, je již v našich životech přítomen, můžeme si vědomě zakázat vstupovat do takto frustrujících vztahů. Pokaždé, když uděláme kompromis, vytvoříme precedens pro další neúspěšnou romanci. Můžeme si přiznat, že si zasloužíme víc než vztah s člověkem, který do nás není příliš zapálený.
3.
Je to chemie mozku
Larry Young, ředitel Centra pro translační sociální neurovědu na Emory University, dospěl k závěru, že ztráta partnera v důsledku rozchodu nebo smrti je podobná abstinenci drog. Jeho studie ukázala, že myši hraboše vykazovaly vysokou úroveň chemického stresu a byly ve stavu vysoké úzkosti po oddělení od partnera. Myš se znovu a znovu vracela do společného prostředí páru, což vedlo k produkci „hormonu připoutanosti“ oxytocinu a snížení úzkosti.
Dávný obranný mechanismus lze vysledovat v touze být nadále v kontaktu za každou cenu.
Larry Young tvrdí, že chování hraboše je podobné chování lidí: myši se nevracejí proto, že by opravdu chtěly být se svými partnery, ale protože neunesou stres z odloučení.
Neurolog zdůrazňuje, že lidé, kteří byli v manželství vystaveni slovnímu nebo fyzickému týrání, často v rozporu se zdravým rozumem odmítají vztah ukončit. Bolest z násilí je méně intenzivní než bolest ze zlomu.
Proč ale ženy častěji tolerují špatné chování svých vyvolených? V souladu s teoriemi evoluční biologie jsou ženy na jedné straně zpočátku selektivnější při výběru partnera. Přežití potomků do značné míry záviselo na správném výběru společníka v pravěké minulosti.
Na druhou stranu v touze zůstat v budoucnu za každou cenu v kontaktu lze vysledovat prastarý obranný mechanismus. Žena nemohla vychovávat dítě sama a potřebovala přítomnost alespoň některých, ale muže.
Jinými slovy, pro muže je snazší opustit vztah z hlediska jeho budoucích reprodukčních vyhlídek. U žen jsou rizika vyšší, a to jak při vstupu do vztahu, tak při jeho rozpadu.
Zdroj: Justmytype.ca.