11 typů neupřímných omluv

„Opravdová lítost a omluva mohou obnovit ztracenou důvěru, namazat emocionální rány a obnovit vztahy,“ říká rodinný terapeut Dan Newhart. "Ale neupřímnost jen prohlubuje neshody." Identifikuje 11 druhů takových omluv.

1. „Omlouvám se, jestli…“

Taková omluva je vadná, protože člověk nepřebírá plnou odpovědnost za svá slova a činy, ale pouze „předpokládá“, že by se něco „mohlo“ stát.

příklady:

• "Omlouvám se, jestli jsem udělal něco špatně."
• "Omlouvám se, jestli tě to urazilo."

2. "No, omlouvám se, jestli jsi..."

Tato slova přesouvají vinu na oběť. To vůbec není omluva.

• "No, omlouvám se, jestli ses urazil."
• "No, omlouvám se, jestli si myslíš, že jsem udělal něco špatně."
• "No, promiň, jestli se cítíš tak špatně."

3. „Promiň, ale…“

Taková omluva s výhradami není schopna vyléčit způsobené emocionální trauma.

• "Je mi líto, ale ostatní na vašem místě by nereagovali tak prudce."
• "Omlouvám se, i když mnohým by to připadalo vtipné."
• "Je mi líto, ačkoli jsi sám (a) začal (a)."
• "Promiň, prostě jsem si nemohl pomoct."
• "Omlouvám se, i když jsem měl nakonec částečně pravdu."
• "No, promiň, že nejsem dokonalý."

4. „Já jen…“

Toto je sebeospravedlňující omluva. Ten člověk tvrdí, že to, co udělal, aby vám ublížil, bylo ve skutečnosti neškodné nebo oprávněné.

• "Jo, jen jsem žertoval."
• "Jen jsem chtěl pomoct."
• "Jen jsem tě chtěl uklidnit."
• "Chtěl jsem ti ukázat jiný úhel pohledu."

5. „Už jsem se omluvil“

Osoba znehodnocuje svou omluvu prohlášením, že již není nutná.

• "Už jsem se omluvil."
• "Už jsem se za to milionkrát omluvil."

6. „Omlouvám se, že…“

Partner se snaží svou lítost vydávat za omluvu, aniž by přijal odpovědnost.

• "Je mi líto, že jsi naštvaná."
• "Je mi líto, že došlo k chybám."

7. „Chápu, že…“

Snaží se minimalizovat význam svého činu a ospravedlnit se tím, že nepřijme odpovědnost za bolest, kterou vám způsobil.

• "Vím, že jsem to neměl dělat."
• "Vím, že jsem se tě měl nejdřív zeptat."
• "Chápu, že se někdy chovám jako slon v porcelánu."

A další odrůda: „Víš, že já…“

Snaží se předstírat, že se vlastně není za co omlouvat a že byste neměli být tak naštvaní.

• "Víš, že mě to mrzí."
• "Víš, že jsem to nemyslel vážně."
• "Víš, že bych ti nikdy neublížil."

8. „Omlouvám se, jestli…“

V tomto případě po vás pachatel požaduje, abyste za jeho omluvu něco „zaplatili“.

• "Je mi líto, jestli se omlouvám."
• "Omlouvám se, pokud mi slíbíš, že už toto téma nikdy nevyvoláš."

9. „Pravděpodobně…“

To je jen náznak omluvy, která ve skutečnosti není.

• "Možná ti dlužím omluvu."

10. „[Někdo] mi řekl, abych se ti omluvil“

Toto je „cizí“ omluva. Pachatel se omlouvá jen proto, že byl o to požádán, jinak by to sotva udělal.

• "Tvoje máma mi řekla, abych se ti omluvil."
• "Přítel řekl, že ti dlužím omluvu."

11. „Dobře! Promiňte! Spokojený?"

Tato „omluva“ zní svým tónem spíše jako hrozba.

• „Jo, to stačí! Už jsem se omluvil!"
• „Přestaň mě otravovat! Omluvil jsem se!"

JAK BY MĚLA ZNÍT ÚPLNÁ OMLOUVKA?

Pokud někdo upřímně požádá o odpuštění, pak:

• neklade si žádné podmínky a nesnaží se bagatelizovat význam toho, co se stalo;
• jasně ukazuje, že rozumí vašim pocitům a záleží mu na vás;
• skutečně činí pokání;
• slibuje, že se to již nebude opakovat;
• případně nabídne, že způsobenou škodu nějak napraví.

„Jakákoli omluva nemá smysl, pokud nejsme připraveni oběti pozorně naslouchat a pochopit bolest, kterou způsobila,“ říká psychoterapeutka Harriet Lerner. "Musí vidět, že jsme to opravdu pochopili, že naše soustrast a pokání jsou upřímné, že jeho bolest a rozhořčení jsou legitimní, že jsme připraveni udělat vše pro to, aby se to, co se stalo, už neopakovalo." Proč se tolik lidí snaží uniknout s neupřímnými omluvami? Možná mají pocit, že ve skutečnosti nic špatného neudělali a jen se snaží udržet ve vztahu klid. Možná se stydí a ze všech sil se snaží těmto nepříjemným pocitům vyhnout.

„Pokud se člověk téměř nikdy neomlouvá za své chyby a pochybení, může mít sníženou schopnost empatie nebo trpí nízkým sebevědomím či poruchou osobnosti,“ říká Dan Newhart. Zda stojí za to pokračovat v komunikaci s takovou osobou, je předmětem samostatného rozhovoru.

O autorovi: Dan Newhart je rodinný terapeut.