Milující rodiče chtějí, aby jejich děti byly úspěšné a sebevědomé lidi. Jak v nich ale tyto vlastnosti pěstovat? Novinářka narazila na zajímavou studii a rozhodla se ji otestovat na vlastní rodině. Tady je to, co dostala.
Rozhovorům o tom, kde se moji prarodiče potkali nebo jak trávili dětství, jsem nepřikládal velký význam. Až jsem jednoho dne narazil na studii z 1990. let.
Psychologové Marshall Duke a Robin Fivush z Emory University ve Spojených státech provedli experiment a zjistili, že čím více děti vědí o svých kořenech, tím stabilnější je jejich psychika, tím vyšší je jejich sebevědomí a tím jistější je, že zvládnou svůj život.
„Příběhy příbuzných dávají dítěti příležitost pocítit historii rodiny, vytvořit si pocit spojení s dalšími generacemi,“ četl jsem ve studii. — I když je mu teprve devět, cítí jednotu s těmi, kteří žili před sto lety, stávají se součástí jeho osobnosti. Prostřednictvím tohoto spojení se rozvíjí síla mysli a odolnost.“
No, skvělé výsledky. Rozhodl jsem se otestovat dotazník vědců na svých vlastních dětech.
Snadno si poradili s otázkou „Víte, kde vyrostli vaši rodiče? Jenže narazili na prarodiče. Poté jsme přešli k otázce „Víte, kde se vaši rodiče seznámili?“. Ani zde nebyly žádné zádrhely a verze se ukázala jako velmi romantická: „Viděl jsi tátu v davu u baru a byla to láska na první pohled.“
Jenže na setkání prarodičů se zase zadrhla. Řekla jsem jí, že rodiče mého manžela se potkali na tanci v Boltonu a můj táta a máma se potkali na shromáždění za jaderné odzbrojení.
Později jsem se zeptal Marshalla Duka: "Je v pořádku, když jsou některé odpovědi trochu přikrášlené?" To je jedno, říká. Hlavní je, že rodiče sdílejí rodinnou historii a děti o ní mohou něco vyprávět.
Dále: "Víte, co se dělo v rodině, když jste se vy (a vaši bratři nebo sestry) narodili?" Nejstarší byl velmi malý, když se dvojčata objevila, ale pamatoval si, že jim pak říkal „růžové miminko“ a „modré miminko“.
A jakmile jsem si úlevně oddechl, otázky byly choulostivé. "Víš, kde tvoji rodiče pracovali, když byli velmi mladí?"
Nejstarší syn si hned vzpomněl, že táta rozvážel noviny na kole, a nejmladší dcera, že jsem číšnice, ale nebyla jsem v tom dobrá (neustále jsem rozlévala čaj a pletla si česnekový olej s majonézou). "A když jste pracovali v hospodě, pohádali jste se s kuchařem, protože v nabídce nebylo jediné jídlo a všichni návštěvníci vás slyšeli."
Opravdu jsem jí to řekl? Opravdu to potřebují vědět? Ano, říká Duke.
Pomáhají jim i směšné historky z mého mládí: tak se dozvědí, jak jejich příbuzní překonávali potíže.
„Nepříjemné pravdy jsou dětem často skryty, ale mluvit o negativních událostech může být pro budování emocionální odolnosti důležitější než ty pozitivní,“ říká Marshall Duke.
Existují tři typy rodinných příběhů:
- Na vzestupu: "Dosáhli jsme všeho z ničeho."
- Na podzim: "Ztratili jsme všechno."
- A nejúspěšnější možností je „swing“ z jednoho stavu do druhého: „Měli jsme vzestupy i pády.“
Vyrůstal jsem na druhém typu příběhů a rád si myslím, že si tyto příběhy budou pamatovat i děti. Můj syn ví, že jeho praděda se stal ve 14 letech horníkem, a moje dcera ví, že jeho praprababička chodila do práce, když byla ještě teenager.
Chápu, že teď žijeme v úplně jiné realitě, ale to říká rodinný terapeut Stephen Walters: „Jedna nit je slabá, ale když se vetká do něčeho většího, propojí se s dalšími nitkami, je mnohem těžší ji přetrhnout. “ Takto se cítíme silnější.
Duke věří, že diskuse o rodinných dramatech může být dobrým základem pro interakci mezi rodiči a dětmi, jakmile pomine věk pohádky na dobrou noc. "I když hrdina příběhu již nežije, stále se od něj učíme."
O autorovi: Rebecca Hardy je novinářka působící v Londýně.