Apel na city formuje správné postoje a hodnoty. To je třeba vzít v úvahu. že oslovování dětských pocitů je sice účinné, ale funguje u mnoha, ale ne u všech dětí. Nejobtížnější a nejinteligentnější děti si pamatují své cíle a apelování na pocity je nezmění. V těchto případech by apel na city měl být doplněn jinými prostředky pedagogického vlivu.
Apelovat na city dítěte je častěji ženskou strategií. Standardními možnostmi jsou apel na empatii („Podívej se, jak tvoje sestra kvůli tobě pláče!“ nebo „Prosím, nezlob mamku“), odvádění pozornosti od nechtěných věcí („Podívej se, jaký ptáček!) a přitažlivost k žádoucím věcem, např. i rozhodování na základě pocitů, které dítě rodičům projevuje (model semaforu).
Podívej, tvoje malá sestra pláče!
K velkému překvapení dospělých, a zejména matek, tato přitažlivost obvykle na malé děti vůbec nefunguje. Pokud se však děti v takových situacích dlouho zlobí, dříve nebo později pochopí, co po nich dospělí chtějí, a začnou zobrazovat pokání. Děti však milují kopírování dospělých, a pokud je matka často naštvaná, děti to po ní začnou opakovat. Je těžké to nazvat opravdovou empatií, ale cesta se dláždí. Skutečná empatie se u dětí objevuje nejdříve v sedmi letech a zde je vše velmi individuální. Pokud jsou k tomu děti velmi nakloněny, ale nejsou k tomu nijak nakloněny.
Prosím, nezlob se na mámu!
Když dítě neposlechne, matka se začne rozčilovat a dávat najevo, jak je z takového chování dítěte špatná. Tento model je velmi běžný a je obvykle praktikován mezi ženami. Její výsledky? Vina, náklonnost a poslušnost se úspěšně formují u malých dětí, zejména dívek. Starší děti a hlavně chlapci jsou na tom hůř, stávají se podrážděnými nebo lhostejnými k matčiným citům.
Podívej, jaký pták!
Dítě kolem sebe vyhledává stále atraktivnější věci, odvádí pozornost od nepotřebného. Kaši nejí — nabídneme jablko. Ráno cvičit nechce, nabídneme mu plavání s přáteli. Plavání se nepovedlo — zkusme se zajímat o krásnou hru tenisu. Funguje dobře s malými dětmi. Čím jsou děti starší, tím je pravděpodobnější, že selže. Tato cesta zpravidla končí vzorem Úplatkářství.
V tomto modelu se rodiče ve svém jednání řídí pocity a reakcemi dítěte. Pocity a reakce dítěte jsou pro rodiče barvami semaforu. Když dítě pozitivně reaguje na jednání rodičů, raduje se z jednání rodičů, je to pro něj zelená, signál rodičům: „Vpřed! Děláte všechno správně." Pokud dítě neochotně plní požadavky rodičů, zapomíná, chňapne, je to žlutá pro rodiče, varovná barva: „Pozor, pozor, něco se zdá špatně! Přemýšlejte, než něco řeknete nebo uděláte! Pokud dítě protestuje, je to pro rodiče červená barva, signál: „Stůj!!! Zmrazit! V tomto směru není krok vpřed! Pamatujte, kde a co jste porušili, napravte to urychleně a ekologicky!
Model je kontroverzní. Výhodou tohoto modelu je citlivost na zpětnou vazbu, nevýhodou je snadné propadnout vlivu dítěte. Dítě začíná ovládat rodiče a dává jim najevo tu či onu svou reakci…
Jurij Kosagovský. Z mé zkušenosti
Uvědomil jsem si to, když jsem si uvědomil, že matčiny apely na mou logiku na mě nemají žádný vliv. Neovlivnil ani „materiální zájem“, na který se neustále obracejí všichni a různí lidé – ekonomové… filozofové… politici a showmani. Bylo mi nabídnuto 5 dolarů za jejích pět – ale tento systém nefungoval.
Ovlivnily mě jen matčiny povzdechy a historky, které na mě zapůsobily.
Doteď se lehce personifikuji s hrdiny knih, které jsem četl jako dítě (mají na mě emocionální a trvalý vliv).
Matčiny argumenty, že bych byl školník, kdybych se špatně učil, mě neovlivnily, ale její povzdech ano.
Jednoho dne, když seděla na stoličce, povzdechla si a řekla: "Ach, Rachmaninova předehra v C moll... - co?" — a strávil jsem 10 let na konzervatoři místo pěti (!) pokusů pochopit — co to je?
Proto sny také ovlivňují naši vnímavost a vedou nás a povzbuzují nás k jednání, nebo naopak, abychom si dali pozor na jednání tam, kde to není nutné.
Byl to její jediný dech, kvůli kterému jsem 11 let hrál 10 hodin denně na klavír, ale nepustil mě na hudební školu a vysokou školu, ale nedovolil mi mluvit s učiteli na konzervatoři. Byl to on, kdo mě přiměl za 10 let na to přijít sám – co je hudba a klavír?
Byl to on, kdo donutil producenta objevit se u mě a byl to on, kdo donutil producenta, aby mě odtáhl na pařížskou konzervatoř, kde jsem na jejich žádost zahrál svůj klavírní koncert a opustil budovu jako čestný člen pařížské konzervatoře — i když to nepovažuji za samozřejmost žádné a ani sebemenší «školení», kromě vášně a lásky k hudbě.
A právě matčin povzdech mě přiměl někoho pozvat na mezinárodní festival a vystoupit tam – já sám nikdy nikam nejdu.
To je to, co jsou emoce a jak působí na člověka, a jaké jsou důsledky jednání druhých lidí. Je to prostě fantastické a efektní. Efektivní“ je nejdůležitější. Vše, co efektivně funguje a evoluce, bylo nutné pro vývoj člověka pro jeho přežití.