Stát za svými právy a vyžadovat respekt k sobě samému je chování, které vypovídá o silném charakteru. Někteří však zacházejí příliš daleko a vyžadují zvláštní zacházení. To nese své ovoce, ale ne na dlouho – z dlouhodobého hlediska mohou takoví lidé zůstat nešťastní.
Nějak se na webu objevilo video incidentu na letišti: cestující bez obalu požaduje, aby ho zaměstnanci aerolinek pustili na palubu s lahví vody. Ty odkazují na pravidla, která zakazují nosit s sebou tekutiny. Cestující neustoupí: „Ale je tam svěcená voda. Navrhuješ, abych vyhodil svěcenou vodu?" Spor ustává.
Cestující věděl, že jeho požadavek je v rozporu s pravidly. Byl si však jistý, že právě pro něj by zaměstnanci měli udělat výjimku.
Čas od času se všichni setkáváme s lidmi, kteří vyžadují speciální zacházení. Věří, že jejich čas je cennější než čas ostatních, jejich problémy se musí řešit především, pravda je vždy na jejich straně. I když jim toto chování často pomáhá prosadit se, může nakonec vést k frustraci.
Touha po všemohoucnosti
„To všechno víte, viděli jste, že jsem byl vychován něžně, že jsem nikdy nevydržel zimu ani hlad, neznal jsem potřeby, nevydělával jsem si na chleba a obecně jsem nedělal špinavou práci. Tak jak jsi získal odvahu mě porovnávat s ostatními? Mám takové zdraví jako tito «jiní»? Jak to všechno zvládnu a vydržím? — tiráda, kterou pronáší Gončarovskij Oblomov, je dobrým příkladem toho, jak se hádají lidé, kteří jsou přesvědčeni o své výlučnosti.
Když se nenaplní nerealistická očekávání, pociťujeme hlubokou nelibost – k blízkým, společnosti a dokonce i k samotnému vesmíru.
„Takoví lidé často vyrůstají v symbiotickém vztahu se svou matkou, obklopeni péčí, zvyklí na to, že jejich touhy a požadavky jsou vždy splněny,“ vysvětluje psychoterapeut Jean-Pierre Friedman.
„Během dětství cítíme ostatní lidi jako součást sebe sama,“ říká dětská psycholožka Taťána Bednik. — Postupně se seznamujeme s vnějším světem a chápeme, že nad ním nemáme žádnou moc. Pokud jsme byli přehnaně chráněni, očekáváme totéž od ostatních.“
Střet s realitou
"Ona, víš, jde pomalu." A hlavně jí každý den.“ Tvrzení v duchu těch, která jedna z postav v Dovlatovově „Underwoodově sólu“ vznesla proti jeho manželce, jsou typická pro lidi se smyslem pro vlastní vyvolenost. Vztahy jim radost nepřinášejí: jak to, partner jejich touhy neodhadne na první pohled! Neochotný kvůli nim obětovat své ambice!
Když se nenaplní nerealistická očekávání, pociťují hluboký odpor – k blízkým, společnosti jako celku a dokonce i k samotnému vesmíru. Psychologové poznamenávají, že věřící lidé se zvláště zakořeněným smyslem pro svou výlučnost se mohou dokonce rozzlobit na Boha, v kterého vroucně věří, pokud jim, podle jejich názoru, nedá to, co si zaslouží.1.
Obrany, které vám brání vyrůst
Zklamání může ohrozit ego, způsobit hrozné tušení a častěji nevědomou úzkost: "Co když nejsem tak výjimečný."
Psychika je uspořádána tak, že na ochranu jednotlivce jsou použity nejsilnější psychologické obrany. Člověk se přitom realitě stále více vzdaluje: například příčinu svých problémů nenachází v sobě, ale v druhých (tak funguje projekce). Propuštěný zaměstnanec tak může tvrdit, že ho šéf „přežil“ ze závisti jeho talentu.
U ostatních je snadné vidět známky přehnané domýšlivosti. Je těžší je v sobě najít. Většina věří v životní spravedlnost – ale ne obecně, ale konkrétně pro sebe. Najdeme dobrou práci, oceníme naše talenty, dostaneme slevu, jsme to my, kdo vylosuje šťastný los. Splnění těchto tužeb ale nikdo nezaručí.
Když věříme, že nám svět nic nedluží, neodsouváme se, ale přijímáme své zkušenosti a rozvíjíme tak v sobě odolnost.
1 J. Grubbs a kol. „Oprávnění na vlastnost: zdroj kognitivně-osobní zranitelnosti vůči psychické tísni“, Psychologický bulletin, 8. srpna 2016.