Jak se chová otec Kalvárie zvukové hračky
Žijeme v hlučném světě. Řev aut, zvonění mobilních telefonů, dětský pláč: někdy se zdá, že se celý vesmír spojil proti našim ušním bubínkům. Hluk našich potomků samozřejmě snášíme, protože láska je pro to stvořená. Nicméně…
Blíží se prázdniny a je to období, kdy se objem obzvlášť zvyšuje.V první řadě proto, že jsou děti nadšené (nemůžeme jim to mít za zlé, to je kouzlo Vánoc). A za druhé, protože jim pravděpodobně někdo nabídne ohlušující hračku.
Vím, co tím myslím. Nedávno moje tchyně předala mému synovi dárkový balíček. je to rozkošné. Babička je šťastná, když svého vnuka rozmazluje, nic přirozenějšího. Nervy rodičů jsou naopak napjaté. Protože se ukázalo, že darem, o kterém je řeč, je robot laserového válečníka, který postupuje tím, že produkuje pekelnou a nepřerušovanou raketu FIRE-FIRE-FIRE, zdobenou dávkami samopalů TA-TA-TA-TA a bombardováním BOM-Boom-Boom. Dítě se s ním může bavit celé hodiny. A když ho požádáte, aby přestal, neslyší vás kvůli robotovi.
Toto démonické zařízení je jen trofejmimo jiné ve sbírce zoufalých hraček, které Dítě, tento začínající kapitalista, s potěšením hromadí.
I vy znáte utrpení vláčku, jehož TCHOU-TCHOU nelze zastavit, jakmile se rozjede. Tablet, který křičí, BAVTE SE S TÉTO HROU RIGOLO, když děláte velmi důležitý profesionální telefonát. Hudební kniha, která donekonečna opakuje první čtyři takty La Lettre à Élise, dokud se vám z Beethovena (kdo byl hluchý, ten šťastlivec) nedaří.
A tenhle vrtulník, který při startu produkuje více decibelů než raketa Ariane.
Proč je zvuk tak hlasitý?
Proč je zvuk tak nekvalitní?
Pokusil jsem se přelepit výstupy ke zmírnění rámusu to není moc platné, automat na konci vždy vyhraje.
Nikdo nemůže plně pochopit, proč nejsou výrobci zvukových hraček žalováni častěji. Bude to vyžadovat hnutí typu #metoo, aby se osvobodil hlas rodičů s umučenýma ušima? Zejména proto, že většina těchto věcí je vyrobena z plastu, který zabíjí želvy.
Zbývá jedno řešení: evakuovat předmětné objekty při prvním garážovém prodeji. Není to tak snadné. Dítě hlídá obilí, válí se po zemi a křičí: NE, CHCI SI NECHAT VLAK, KTERÝ VYRÁBÍ TCHOU-TCHOU. Výměnou nevyhráváme. Snažíme se tedy Dítě zmást: „Víte, za mých časů jsme se skvěle bavili s provázkem a kusem lepenky“. (Věřím, že tento příběh mi již vyprávěli moji rodiče a věřím, že už tehdy jsem jim nevěřil.)
Zkrátka nás přepadá konzumní pohlcení a nezbývá než přijmout náš stav jako znečištěný hluk. 25. prosinec se blíží, vím, na co se zeptám Ježíška: špunty do uší.
Julien Blanc Gras