Cesta k osobní pohodě vede přes soucit s druhými. To, o čem slyšíte v nedělní škole nebo na přednášce o buddhismu, je nyní vědecky dokázáno a lze to považovat za vědecky doporučený způsob, jak se stát šťastnějším. Více o tom hovoří profesorka psychologie Susan Krauss Whitbornová.
Touha pomáhat druhým může mít mnoho podob. V některých případech je již pomocí lhostejnost k cizímu člověku. Můžete zapudit myšlenku „nechte to udělat někoho jiného“ a oslovit kolemjdoucího, který klopýtá na chodníku. Pomozte orientovat někoho, kdo vypadá ztraceně. Řekněte kolemjdoucímu, že jeho teniska je rozvázaná. Na všech těch malých akcích záleží, říká profesorka psychologie z University of Massachusetts Susan Krauss Whitbourne.
Pokud jde o přátele a příbuzné, naše pomoc pro ně může být neocenitelná. Například bratr to má těžké v práci a my si najdeme čas, abychom se sešli u kávy, abychom ho nechali promluvit a něco poradit. Sousedka vchází do vchodu s těžkými taškami a my jí pomáháme nosit jídlo do bytu.
Pro některé je to všechno součástí práce. Zaměstnanci obchodu jsou placeni za to, aby pomohli nakupujícím najít ty správné produkty. Úkolem lékařů a psychoterapeutů je zmírňovat bolest, fyzickou i psychickou. Schopnost naslouchat a pak udělat něco pro pomoc potřebným je možná jednou z nejdůležitějších součástí jejich práce, i když někdy dost zatěžující.
Soucit vs empatie
Výzkumníci mají tendenci studovat spíše empatii a altruismus než samotný soucit. Aino Saarinen a kolegové z University of Oulu ve Finsku upozorňují, že na rozdíl od empatie, která zahrnuje schopnost porozumět a sdílet pozitivní a negativní pocity druhých, soucit znamená „starost o utrpení druhých a touhu je zmírnit. “
Zastánci pozitivní psychologie dlouho předpokládali, že predispozice k soucitu by měla přispívat k lidskému blahu, ale tato oblast zůstala poměrně málo prostudovaná. Finští vědci však tvrdí, že mezi vlastnostmi, jako je soucit a vyšší životní spokojenost, štěstí a dobrá nálada, rozhodně existuje souvislost. Vlastnosti podobné soucitu jsou laskavost, empatie, altruismus, prosociálnost a sebesoucit nebo sebepřijetí.
Předchozí výzkum soucitu a jeho souvisejících kvalit odhalil určité paradoxy. Například člověk, který je přehnaně empatický a altruistický, je vystaven většímu riziku rozvoje deprese, protože „cvičení empatie k utrpení druhých zvyšuje hladinu stresu a působí na člověka negativně, zatímco praktikování soucitu na něj působí pozitivně“.
Představte si, že poradce, který přijal hovor, se spolu s vámi začal zlobit nebo rozčilovat kvůli tomu, jak hrozná tato situace je.
Jinými slovy, když cítíme bolest druhých, ale neděláme nic pro to, abychom ji zmírnili, soustředíme se na negativní aspekty své vlastní zkušenosti a můžeme se cítit bezmocní, zatímco soucit znamená, že pomáháme, a ne jen pasivně přihlížíme utrpení druhých. .
Susan Whitburn navrhuje připomenout situaci, kdy jsme kontaktovali službu podpory — například našeho poskytovatele internetu. Problémy s připojením v tu nejméně vhodnou chvíli vás mohou pořádně naštvat. „Představte si, že poradce, který zvedl telefon, se spolu s vámi rozzlobil nebo naštval kvůli tomu, jak hrozná je tato situace. Je nepravděpodobné, že vám bude schopen pomoci vyřešit problém. To se však pravděpodobně nestane: s největší pravděpodobností bude klást otázky, aby diagnostikoval problém a navrhl možnosti jeho řešení. Když se podaří navázat spojení, zlepší se vaše pohoda a s největší pravděpodobností se bude cítit lépe, protože zažije uspokojení z dobře vykonané práce.
Dlouhodobý výzkum
Saarinen a kolegové do hloubky studovali vztah mezi soucitem a blahobytem. Konkrétně použili data z národní studie, která začala v roce 1980 s 3596 mladými Finy narozenými v letech 1962 až 1972.
Testování v rámci experimentu bylo provedeno třikrát: v letech 1997, 2001 a 2012. V době závěrečného testování v roce 2012 se věk účastníků programu pohyboval v rozmezí od 35 do 50 let. Dlouhodobé sledování umožnilo vědcům sledovat změny v úrovni soucitu a míry pocitu pohody účastníků.
K měření soucitu Saarinen a kolegové použili komplexní systém otázek a prohlášení, jejichž odpovědi byly dále systematizovány a analyzovány. Například: „Baví mě vidět své nepřátele trpět“, „Rád pomáhám druhým, i když se mnou špatně zacházejí“ a „Nesnáším, když vidím někoho trpět“.
Soucitní lidé dostávají více sociální podpory, protože si udržují pozitivnější komunikační vzorce.
Měřítka emoční pohody zahrnovala škálu výroků jako: «Obecně se cítím šťastný», «Mám méně strachů než ostatní lidé v mém věku». Samostatná škála kognitivní pohody zohledňovala vnímanou sociální oporu („Když potřebuji pomoc, moji přátelé mi ji vždy poskytnou“), životní spokojenost („Jak jsi spokojený se svým životem?“), subjektivní zdraví („Jak se máš zdraví ve srovnání s vrstevníky?“) a optimismus („V nejednoznačných situacích si myslím, že se vše vyřeší tím nejlepším způsobem“).
Během let studie se někteří účastníci změnili – bohužel se to nevyhnutelně stává u takových dlouhodobých projektů. Do finále se probojovali převážně ti, kteří byli na začátku projektu starší, neprošli školu a pocházeli ze vzdělaných rodin z vyšší sociální vrstvy.
Klíč k pohodě
Jak se předpovídalo, lidé s vyšší úrovní soucitu si udržovali vyšší úroveň afektivní a kognitivní pohody, celkové životní spokojenosti, optimismu a sociální podpory. I subjektivní hodnocení zdravotního stavu těchto osob bylo vyšší. Tyto výsledky naznačují, že naslouchání a pomoc jsou klíčovými faktory pro udržení osobní pohody.
Během experimentu vědci poznamenali, že sami soucitní lidé naopak dostávali větší sociální podporu, protože „si udržovali pozitivnější komunikační vzorce. Myslete na lidi, ve kterých se cítíte dobře. S největší pravděpodobností umějí soucitně naslouchat a pak se snažit pomoci a také se nezdá, že by v sobě chovali nepřátelství ani k nepříjemným lidem. Možná se nebudete chtít spřátelit se sympatickou podpůrnou osobou, ale určitě by vám nevadilo získat její pomoc, až budete mít příště potíže.“
„Schopnost soucitu nám poskytuje klíčové psychologické výhody, které zahrnují nejen zlepšení nálady, zdraví a sebevědomí, ale také rozšířenou a posílenou síť přátel a podporovatelů,“ shrnuje Susan Whitbourne. Jinými slovy, vědci přesto vědecky dokázali to, o čem filozofové píší odedávna a co hlásají zastánci mnoha náboženství: soucit s druhými nás dělá šťastnějšími.
O autorovi: Susan Krauss Whitbornová je profesorkou psychologie na University of Massachusetts a autorkou 16 knih o psychologii.