Historie Xenie.
V 25 jsem porodila dvojčata. V té době jsem byla sama, bez muže-manžela, rodila jsem v petrohradské porodnici, císařským řezem, v sedmi menstruacích. Porodila jsem, aniž bych pochopila, co jsou děti, jak s nimi zacházet a jak mi to změní život. Holčičky se narodily velmi malé – 1100 a 1600. S takovou váhou byly poslány na měsíc do nemocnice, aby přibraly do 2,5 kg. Bylo to tak – ležely tam v plastových nádobách-postýlkách, nejdřív pod lampami, já přijela do nemocnice na celý den, ale děvčata tam pouštěli jen 3-4x denně na 15 minut nakojit. Krmily je odsátým mlékem, které půl hodiny před krmením odsávalo 15 lidí v jedné místnosti, ručně odsávačkami. Ta podívaná je nepopsatelná. Málokdo věděl, jak se s kilovým miminkem chovat, a nikoho nenapadlo žádat, aby s dítětem déle seděl nebo kojil, nebo vtrhl do pokoje, když vidíte, že vaše dítě řve jako zařezané, protože interval mezi kojením je tři hodiny a má hlad. Směs také doplňovali, nijak zvlášť se neptali, ale dokonce jí radili víc než prso.
Teď už chápu, jaká je to divočina a raději nevzpomínám, protože se okamžitě začínám cítit provinile a tečou mi slzy. Že v porodnicích, že v nemocnicích se o další život vlastně nestarají, je to jen běžící pás, a pokud vám to nevadí, dítě vám odeberou, aniž by se hned po porodu nabídli k koukání. Proč nemůžete trávit více času s miminkem, když to tolik potřebuje, když je nedonošené a vůbec ničemu nerozumí, křičí ze světla, ze zimy či horka, z hladu i z nepřítomnosti maminky , a stojíte za sklem a čekáte, až hodiny počítejte tři hodiny! Byl jsem jedním z těch robotů, kteří si neuvědomují, co se děje, a dělají, co se jim řekne. Když jim pak byl měsíc, přinesl jsem tyto dvě hrudky domů. Necítil jsem s nimi moc lásky a spojení. Pouze zodpovědnost za jejich životy a zároveň jsem jim samozřejmě chtěl dát to nejlepší. Jelikož to bylo šíleně náročné (neustále plakali, zlobili, volali mi, oba byli velmi aktivní), unavil jsem se a na konci dne jsem upadl, ale celou noc jsem musel vstávat do postelí, houpat mě na ruce atd. Obecně jsem nespal vůbec. Mohl jsem je řvát nebo dokonce naplácat, což mi teď připadá divoké (byly jim dva roky). Ale nervy odevzdaly silně. Uklidnil jsem se a probral jsem se, až když jsme odjeli na šest měsíců do Indie. A bylo to s nimi snazší, až když měli tátu a začali na mě méně viset. Předtím téměř neodešli. Nyní je jim téměř pět let. Mám je moc ráda. Snažím se dělat vše pro to, aby vyrůstali ne v systému, ale v lásce a svobodě. Jsou to společenské, veselé, aktivní, hodné děti, objímající stromy 🙂 Pořád je to pro mě někdy těžké, ale není tam žádný vztek a negativita, jen obyčejná únava. Je to těžké, protože s miminkem trávím hodně času, ale trochu se jim věnuji a oni se mnou tak chtějí být, pořád mě nemají dost. Jednu dobu jsem jim ze sebe nedával tolik, kolik potřebovali, aby pustili mámu, teď potřebují třikrát tolik. Ale když to pochopím, zkusím to a oni pochopí, že jsem vždy tam a nepotřebuji být vyžadován a rozdělován. Teď o dítěti. Když jsem podruhé otěhotněla, přečetla jsem si hromadu literatury o přirozeném porodu a uvědomila si všechny chyby, které jsem u prvního porodu udělala. Všechno se ve mně obrátilo vzhůru nohama a já začala vidět, jak a kde a s kým rodit miminka. Být těhotná, podařilo se mi žít v Nepálu, Francii, Indii. Každý radil rodit ve Francii, aby měl dobré platby a obecně stabilitu, dům, práci, pojištění, lékaře atd. Zkoušeli jsme tam bydlet, ale nelíbilo se mi to, byla jsem skoro v depresi, byla tam nuda, zima, manžel pracoval, půl dne jsem chodila s dvojčaty, toužila po oceánu a slunci. Pak jsme se rozhodli netrpět a spěchat zpátky do Indie na sezónu. Na internetu jsem si našla porodní asistentku, po nahlédnutí do alba mi došlo, že budu rodit s ní. Album obsahovalo páry s dětmi a stačil jeden pohled, aby pochopili, jak jsou všichni šťastní a zářící. Byli to jiní lidé a další děti!
Přijeli jsme do Indie, na pláži potkali těhotné dívky, poradili mi porodní asistentku, která už v Goa byla a dělala přednášky pro těhotné. Byl jsem jako přednáška, paní byla krásná, ale spojení jsem s ní necítil. Všechno spěchalo – zůstat s ní a už se nebát, že zůstanu u porodu sama, nebo věřit a čekat na toho „z obrázku“. Rozhodl jsem se věřit a čekat. Dorazila. Potkali jsme se a já se zamiloval na první pohled! Byla milá, starostlivá, jako druhá matka: nic si nevnucovala a hlavně byla v každé situaci klidná jako tank. A také souhlasila, že za námi přijde a řekne nám vše, co je potřeba, odděleně a ne ve skupině, protože skupina těhotných žen s jejich manžely byla celá rusky mluvící, a řekla nám vše odděleně v angličtině, aby její manžel by to pochopil. Všechny dívky při takovém porodu rodily doma, s manžely a porodní asistentkou. Bez lékařů. Kdyby něco, zavolali taxi a všichni šli do nemocnice, ale to jsem neslyšel. Ale o víkendech jsem viděla u oceánu sraz maminek s 6-10denními prcky, všichni miminka koupali v chladivých vlnách a byli nesmírně šťastní, veselí a veselí. Samotný porod. Večer jsem si přesto uvědomila, že rodím (před tím byly týden cvičné kontrakce), zaradovala jsem se a začala si kontrakce zpívat. Když je místo křiku zpíváte, bolest se rozpustí. Nezpívali jsme samozřejmě ruský lid, ale jednoduše jsme svým hlasem vytáhli „aaaa-ooo-uuu“, jak chcete. Velmi hluboký zpěv. Tak jsem takhle zpíval všechny boje k pokusům. Pokusy mě mírně řečeno překvapily. Moje první otázka po prvním zatlačení byla (s vykulenýma očima): "Co to bylo?" Myslel jsem, že něco není v pořádku. Porodní asistentka jako ostřílená psycholožka říká: "No, uklidni se, řekni mi, co jsi cítila, jak to bylo." Říkám, že jsem málem porodila ježka. Nějak podezřele mlčela a já si uvědomil, že jsem se trefil! A TOTO přišlo podruhé a ne naposled – takovou bolest jsem nečekal. Nebýt manžela, kterého jsem při každé kontrakci chytla rukama, a ne porodní asistentky, která říkala, že je vše v pořádku, tak bych to vzdala a provedla jsem si císařský řez).
Obecně platí, že dítě plavalo do domácího nafukovacího bazénu po 8 hodinách. Bez křiku, což mě potěšilo, protože děti, pokud je vše v pořádku, nepláčou – mumlají. Něco zamumlala a okamžitě začala jíst prsa, snadno a jednoduše. Pak ji umyli, přinesli ke mně do postele a my, ne, my ne – usnula a my jsme se s manželem ještě půl dne s holkama poflakovali. Pupeční šňůru jsme nepřestřihli 12 hodin, tedy až do večera. Chtěli to na den nechat, ale děvčata měla velký zájem o placentu, která ležela vedle miminka v uzavřené misce. Pupeční šňůra byla přestřižena, když už nepulzovala a začala vysychat. To je velmi důležitý bod. Nedá se to tak rychle ustřihnout jako v porodnicích. Ještě moment o atmosféře – měli jsme tichou hudbu a nebylo světlo – jen pár svíček. Když se miminko objeví ze tmy v porodnici, světlo ho bolí oči, mění se teplota, hluk je všude kolem, cítí ho, převracejí, pokládají na studenou váhu a v lepším případě mu dají zkrat čas jeho matce. U nás se zjevovala v pološeru, pod mantrami, v tichu a zůstala na prsou, dokud neusnula... A s pupeční šňůrou, která ji stále spojovala s placentou. Ve chvíli, kdy mé pokusy začaly, se moje dvojčata probudila a vyděsila, manžel je šel uklidnit, ale jediná šance, jak to udělat, je ukázat, že je s maminkou (relativně) J. vše v pořádku. Přinesl mi je, drželi mě za ruce a povzbuzovali mě. Řekl jsem, že mě to skoro nebolelo a ve vteřině jsem začal výt (zpívat) J. Čekali na sestru, pak před jejím zjevením na pět minut usnuli. Jakmile se objevila, byli probuzeni a ukázáni. Radost neznala mezí! Až dosud v něm duše nečaje. Jak ji pěstujeme? První je prsa vždy a všude, na požádání. Za druhé, my tři spolu spíme v jedné posteli od narození a celý tento rok. Nosím v šátku, kočárek jsem neměla. Několikrát jsem ho zkoušela dát do kočárku, ale sedí asi 10 minut, pak začne vystupovat. Teď jsem začal chodit, teď je to jednodušší, už chodíme po ulici nohama. Naplnili jsme potřebu „být 9 měsíců s mámou a 9 měsíců s mámou“ a miminko se mi za to každý den odměňovalo neskutečným klidem, úsměvem a smíchem. Tento rok plakala snad pětkrát… No, prostě nedokážeš vyjádřit, jaká je J! Nikdy by mě nenapadlo, že existují takové děti! Všichni jsou z ní v šoku. Můžu s ní jít na návštěvu, na nákupy, služebně, pro nejrůznější papíry. Žádné problémy ani záchvaty vzteku. Také strávila rok v šesti zemích a silnice, letadla, auta, vlaky, autobusy a trajekty snášely snadněji než kdokoli z nás. Buď spí, nebo se seznamuje s ostatními, bije je družností a úsměvy. Nejdůležitější je spojení, které s ní cítím. To se nedá popsat. Je to jako nit mezi námi, cítím to jako svou součást. Nemohu na ni ani zvýšit hlas, ani urazit, tím méně plácnout papeže.