Kam se poděl pocit sebekontroly, který nás během dne obvykle drží? Proč nás nechává v hluboké noci?
Polina je v práci nenahraditelná. Denně řeší desítky malých i velkých problémů. Vychovává také tři děti a příbuzní se domnívají, že v sobě nese i nepříliš pohotového manžela. Polina si nestěžuje, dokonce se jí takový život líbí. Obchodní jednání, školení, „pálení“ smluv, kontrola úkolů, stavba letního domu, večírky s manželovými přáteli – celý tento denní kaleidoskop se jí tvoří v hlavě jakoby sám od sebe.
Ale někdy se probudí ve čtyři ráno… téměř v panice. Třídí si v hlavě vše naléhavé, „hořící“, nedokončené. Jak si toho mohla tolik vzít? Nebude mít čas, nezvládne to – prostě proto, že to fyzicky není možné! Povzdechne si a snaží se usnout, zdá se jí, že všechny její nesčetné záležitosti se na ni valí v šeru ložnice a tlačí ji na hruď... A pak přijde obvyklé ráno. Polina, která stála pod sprchou, už nechápe, co se s ní v noci stalo. Není to první rok, co žije v extrémním režimu! Stává se opět sama sebou, „skutečnou“ – veselou, věcnou.
Na konzultaci Philip mluví o tom, že má pokročilou rakovinu. Je to zralý, vyrovnaný člověk, realista a na život se dívá filozoficky. Ví, že jeho čas se krátí, a proto se rozhodl využít každou chvíli, která mu zůstala, tak, jak to před nemocí často nedělal. Filip cítí lásku a podporu svých blízkých: manželky, dětí, přátel – žil dobrý život a ničeho nelituje. Občas ho navštěvuje nespavost – obvykle mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní. V polospánku cítí zmatek a narůstá v něm strach. Přepadají ho pochybnosti: „Co když mi lékaři, kterým tolik důvěřuji, nebudou schopni pomoci, až začne bolest?“ A úplně se probudí... A ráno se všechno změní – stejně jako Polina je i Philip zmatený: jsou do něj zapojeni spolehliví specialisté, léčba je dokonale promyšlená, jeho život jde přesně tak, jak si ho zorganizoval. Proč mohl ztratit duchapřítomnost?
Vždy mě fascinovaly ty temné hodiny duše. Kam se poděl pocit sebekontroly, který nás během dne obvykle drží? Proč nás nechává v hluboké noci?
Mozek, který zůstal nečinný, se začíná bát o budoucnost, upadá do úzkosti jako matka slepice, která ztratila z dohledu svá kuřata.
Podle kognitivních psychologů má každý z nás v průměru asi dvakrát více pozitivních myšlenek („jsem dobrý“, „mohu se spolehnout na své přátele“, „zvládnu to“) než negativních („jsem selhání“, „nikdo mi nepomáhá“, „nejsem k ničemu“). Normální poměr je dva ku jedné, a pokud se od něj silně odchýlíte, člověk riskuje, že upadne buď do hypertrofovaného optimismu charakteristické pro manické stavy, nebo naopak do pesimismu charakteristickém pro deprese. Proč k posunu směrem k negativním myšlenkám tak často dochází uprostřed noci, i když v běžném denním životě netrpíme depresí?
Tradiční čínská medicína nazývá tuto fázi spánku „hodinou plic“. A oblast plic, podle čínské poetické představy o lidském těle, je zodpovědná za naši morální sílu a emoční rovnováhu.
Západní věda nabízí mnoho dalších vysvětlení mechanismu zrodu našich nočních úzkostí. Je známo, že mozek, který je nečinný, se začíná bát o budoucnost. Začíná být úzkostný jako matka slepice, která ztratila z dohledu svá kuřátka. Je dokázáno, že každá činnost, která vyžaduje naši pozornost a organizuje naše myšlenky, zlepšuje naši pohodu. A v hluboké noci není mozek za prvé ničím zaneprázdněn a za druhé je příliš unavený na to, aby řešil úkoly, které vyžadují koncentraci.
Jiná verze. Vědci z Harvardské univerzity zkoumali změny srdeční frekvence člověka v průběhu dne. Ukázalo se, že v noci je dočasně narušena rovnováha mezi sympatickým (zodpovědným za rychlost fyziologických procesů) a parasympatickým (řídící inhibici) nervovým systémem. Zdá se, že právě to nás činí zranitelnějšími, náchylnějšími k různým poruchám v těle – jako jsou astmatické záchvaty nebo infarkty. Tyto dvě patologie se skutečně často objevují v noci. A jelikož je stav našeho srdce spojen s prací mozkových struktur odpovědných za emoce, může taková dočasná dezorganizace způsobit i noční děsy.
Nemůžeme uniknout z rytmů našich biologických mechanismů. A každý se v temných hodinách duše musí tak či onak vypořádat s vnitřním neklidem.
Pokud ale víte, že tato náhlá úzkost je jen pauza naprogramovaná tělem, bude snazší ji přežít. Možná si stačí jen připomenout, že ráno vyjde slunce a noční duchové nám už nebudou připadat tak hrozní.