Obsah
Děti, které projevují agresi, troufají si a dělají vše ve vzdoru, se nazývají těžké. Jsou trestáni, vzděláváni nebo odváženi k psychologům, ale důvod často spočívá v nervózním nebo depresivním stavu rodičů, říká Whitney R. Cummings, expertka na problémy s chováním dětí.
Děti, které špatně kontrolují své chování, mají sklony k agresi a neuznávají autoritu dospělých, vytvářejí velké množství problémů pro své rodiče, učitele a všechny kolem sebe. Whitney Cummings se specializuje na modifikace chování, traumata z dětství a pěstounskou péči. Tato činnost ji naučila klidně reagovat na jednání druhých lidí (včetně dětí) a neztrácet sebekontrolu.
Navíc si uvědomila, jak je důležité se o sebe postarat, aby zvládla rodičovské povinnosti. Naše emoční nestabilita se vždy odráží ve vztazích s dětmi. Především se to týká učitelů a rodičů (rodinných i adoptivních) „obtížných“ dětí, jejichž zvýšené vnímání vyžaduje speciální přístup. Podle znalkyně se o tom přesvědčila z vlastní zkušenosti.
Pro rozhovor od srdce k srdci potřebujete sílu
Whitney R. Cummings, specialista na dětské chování, autor, Box in the Corner
Před pár týdny mě potkalo tolik neštěstí, že jsem se své adoptivní dceři nedokázala pořádně věnovat. Vždy byla zranitelnější než naše dvě vlastní děti, ale dělali jsme vše pro to, aby ten rozdíl nepocítila. Nechtěli jsme, aby věděla, že to chce více síly, trpělivosti, empatie a emocionální energie. Ve většině případů se nám to podařilo.
Neměla podezření, že zůstáváme dlouho do noci vzhůru, diskutujeme o jejím chování a přemýšlíme nad strategií našich akcí na zítřek. Nevšimla si, jak jsme se zavřeli v kuchyni, abychom se nadechli a uklidnili se. Opravdu si neuvědomovala, jak bolestné je její minulé trauma v našich srdcích, zvláště když ji vidíme znovu prožívat v nočních můrách a náhlých záchvatech vzteku. Nevěděla nic, přesně jak jsme chtěli.
Je to naše dítě. A to je vše, co potřebovala vědět. Četné potíže mě ale připravily o optimismus a ona si konečně uvědomila, jak je pro mě těžké dostat roli dobré matky. Bylo jí jasné, že se s ní zachází jinak než s ostatními dvěma dětmi. Tři týdny jsem měl uvnitř takovou prázdnotu, že jsem prostě nedokázal být trpělivý, energický a chápavý.
Jestliže jsem se dříve skláněl, abych se jí podíval do očí, a mluvil jsem láskyplným tónem ve snaze přijít na to, co se stalo, teď jsem vyvázl z krátkých frází a nedělal jsem téměř nic. Neměl jsem jí co dát a ona si toho všimla. Není to tak, že by se domorodým dětem dostalo více pozornosti. Nikomu z nich jsem nemohl nic dát. Neměl jsem ani sílu odpovědět na SMS nebo telefon.
Jak, prosím, můžu si v šest hodin ráno od srdce promluvit o klukovi, který se jí líbí, když jsem celý týden nespal víc než deset hodin?
Moje vlastní děti nebyly z mé náhlé neschopnosti nijak zvlášť rozrušené. Nepotřebovali každodenní péči. Ráno chodily samy do školy a netrápily se tím, že je místo normálního oběda krmí kuřecími nugetami a sladkostmi, že je čas jít spát a na postelích leží hromada prádla. Byli naštvaní, že celý den brečím, ale nezlobili se na mě. Na nedostatek pozornosti rodičů nereagovali odvážnými dováděním.
S adoptivní dcerou bylo všechno jinak. Dráždily ji moje neustálé slzy. Absence plnohodnotného jídla ten den v řadě ji znepokojila. Zlobilo se, že jsou věci rozházené po celém domě. Potřebovala důslednost, rovnováhu, péči, kterou jsem jí nikdy nemohl poskytnout. Dříve jsem byl schopen uspokojit téměř všechny emocionální potřeby dívky.
Pokud nás tíží těžké zážitky, nejsme schopni se o těžké dítě správně postarat.
Její zásoba lásky byla z 98 % naplněna mým úsilím a nyní je téměř vyčerpána. Nedokázal jsem se přimět posadit a od srdce si s ní promluvit nebo ji vzít na zmrzlinu. Nechtěl jsem se k ní tulit a držet, nechtěl jsem v noci číst knihy. Chápal jsem, jak moc jí to chybělo, ale nemohl jsem si pomoct.
Jinými slovy, cítila se špatně, protože jsem se cítil špatně. Věděl jsem, že moje trápení nebude trvat věčně a brzy se o ni budu moci starat jako předtím. Moje emoce (a chování) se postupně vrátily do normálu, ale proces, který psychologové nazývají „křivka učení“, vyžaduje vzájemnou účast. Teoreticky jsem měl truchlit, protože jsem věděl, že nebude tlačit na mé bolestivé body, a měla být trpělivá s vědomím, že ji neopustím. Je to velmi obtížné.
Kdybych se této myšlenky chopila a přijala ji jako nezpochybnitelnou pravdu, velmi brzy bych ztratila status pěstounky. Je nezbytné být zdravý v každém smyslu a upřednostňovat potřeby dítěte před svými touhami, ale to je téměř nemožné, když se nemůžete soustředit na své vlastní potřeby. Vlastní zájem však není sobectví, ale životní nutnost.
Nejprve naše potřeby, pak potřeby, touhy a rozmary našich dětí. Pokud se ocitneme v režimu emočního přežití, máme jen dostatek síly celý den myslet na sebe. Musíme to uznat a přemýšlet o svých vlastních problémech: jedině tak můžeme udělat další krok.
Moje situace je samozřejmě velmi odlišná od toho, s čím se musí potýkat většina emočně labilních rodičů. Ale principy jsou stejné. Pokud nás tíží nálož těžkých zážitků, pokud nezpracované psychologické svorky zaměstnávají všechny myšlenky a nedovolí nám ovládat emoce, nejsme schopni se o těžké dítě normálně postarat. Jeho nezdravé chování vyžaduje zdravou reakci z naší strany.