Přinášíme recenzi na Will Tuttle, Ph.D., The World Peace Diet. . Toto je příběh o tom, jak lidstvo začalo vykořisťovat zvířata a jak se terminologie vykořisťování hluboce zakořenila v naší jazykové praxi.
Kolem knihy Willa Tuttlea Dieta pro světový mír se začaly formovat celé skupiny chápání filozofie vegetariánství. Následovníci autora knihy pořádají hodiny pro hloubkové studium jeho díla. Snaží se zprostředkovat poznatky o tom, jak praktikování násilí na zvířatech a zakrývání tohoto násilí přímo souvisí s našimi nemocemi, válkami a poklesem obecné intelektuální úrovně. Sezení o studiu knih pojednávají o nitích, které spojují naši kulturu, naše jídlo a mnoho problémů, které sužují naši společnost.
Krátce o autorovi
Dr. Will Tuttle, stejně jako většina z nás, začal svůj život a strávil mnoho let pojídáním živočišných produktů. Po absolvování vysoké školy se s bratrem vydali na krátkou cestu – za poznáním světa, sebe sama a smyslu své existence. Téměř bez peněz, pěšky, jen s malými batůžky na zádech, šli bezcílně.
Will si během cesty stále více uvědomoval myšlenku, že člověk je něco víc než jen tělo se svými instinkty, narozené v určitém místě a čase, kterému je souzeno po určité době zemřít. Jeho vnitřní hlas mu říkal: člověk je především duch, duchovní síla, přítomnost skryté síly zvané láska. Will si také myslel, že tato skrytá síla je přítomna ve zvířatech. Že zvířata mají všechno, stejně jako lidé – mají city, život má smysl a jejich život je jim stejně drahý jako každému člověku. Zvířata se dokážou radovat, cítit bolest i trpět.
Uvědomění si těchto skutečností vedlo Willa k zamyšlení: má právo zabíjet zvířata nebo k tomu využívat služeb druhých – aby snědl zvíře?
Jednou, podle samotného Tuttlea, během cesty jemu a jeho bratrovi došla všechna zásoba – a oba už měli velký hlad. Nedaleko byla řeka. Will vytvořil síť, chytil nějaké ryby, zabil je a on a jeho bratr je společně snědli.
Will se poté dlouho nemohl zbavit tíhy v duši, ačkoli předtím dost často rybařil, jedl ryby – a přitom necítil žádné výčitky svědomí. Tentokrát nepohodlí z toho, co udělal, neopustilo jeho duši, jako by se nemohla vyrovnat s násilím, které provedl na živých bytostech. Po tomto incidentu už ryby nikdy nechytal ani nejedl.
Willovi vnikla do hlavy myšlenka: musí existovat jiný způsob, jak žít a jíst – jiný než ten, na který byl zvyklý z dětství! Pak se stalo něco, čemu se běžně říká „osud“: cestou ve státě Tennessee potkali osadu vegetariánů. V této obci nenosili kožené výrobky, nejedli maso, mléko, vejce – ze soucitu se zvířaty. Na území této osady se nacházela první farma na sójové mléko ve Spojených státech – vyrábělo se z ní tofu, sójová zmrzlina a další sójové produkty.
Will Tuttle v té době ještě nebyl vegetariánem, ale když byl mezi nimi, podrobil se vnitřní kritice svého vlastního způsobu stravování, s velkým zájmem reagoval na nové jídlo, které neobsahovalo živočišné složky. Po několika týdnech pobytu v osadě si všiml, že tamní lidé vypadají zdravě a plní síly, že absence živočišné potravy v jejich stravě nejenže nepodkopává jejich zdraví, ale dokonce jim dodává vitalitu.
Pro Willa to byl velmi přesvědčivý argument ve prospěch správnosti a přirozenosti takového způsobu života. Rozhodl se stát stejným a přestal jíst živočišné produkty. Po několika letech se zcela vzdal mléka, vajec a dalších živočišných produktů.
Dr. Tuttle se považuje za neobyčejného štěstí v životě, když se jako docela mladý setkal s vegetariány. Zcela náhodou se tedy dozvěděl, že je možný jiný způsob myšlení a stravování.
Od té doby uplynulo více než 20 let a celou tu dobu Tuttle studoval vztah mezi pojídáním masa lidstva a společenským světovým řádem, který má k ideálu daleko a ve kterém musíme žít. Sleduje souvislost pojídání zvířat s našimi nemocemi, násilím, vykořisťováním slabších.
Stejně jako naprostá většina lidí se i Tuttle narodil a vyrostl ve společnosti, která učila, že jíst zvířata je v pořádku a správné; je normální produkovat zvířata, omezovat jejich svobodu, držet je v těsno, kastrovat, ocejchovat, odřezávat části těla, krást jim děti, odebírat matkám mléko určené pro jejich děti.
Naše společnost nám řekla a říká, že na to máme právo, že nám toto právo dal Bůh a že ho musíme využít, abychom zůstali zdraví a silní. Že na tom není nic zvláštního. Že na to nemusíte myslet, že jsou to jen zvířata, že je Bůh kvůli tomu umístil na Zemi, abychom je mohli jíst…
Jak říká sám doktor Tuttle, nemohl na to přestat myslet. V polovině 80. let odcestoval do Koreje a několik měsíců žil v klášteře mezi buddhistickými zenovými mnichy. Will Tuttle poté, co strávil dlouhou dobu ve společnosti, která několik století praktikovala vegetariánství, na vlastní kůži pocítil, že trávit mnoho hodin denně v tichu a nehybnosti posiluje pocit propojení s jinými živými bytostmi a umožňuje mnohem intenzivněji cítit jejich bolest. Snažil se pochopit podstatu vztahu zvířat a člověka na Zemi. Měsíce meditace pomohly Willovi odpoutat se od způsobu myšlení, který mu vnutila společnost, kde jsou zvířata vnímána jako pouhé zboží, jako předměty, které mají být vykořisťovány a podrobeny vůli člověka.
Shrnutí Světové mírové diety
Will Tuttle hodně mluví o důležitosti jídla v našem životě, o tom, jak naše strava ovlivňuje vztahy – nejen s lidmi kolem nás, ale i s okolními zvířaty.
Hlavním důvodem existence většiny globálních lidských problémů je naše mentalita, která byla zavedena po staletí. Tato mentalita je založena na odpoutání se od přírody, na ospravedlňování vykořisťování zvířat a na neustálém popírání toho, že zvířatům způsobujeme bolest a utrpení. Zdá se, že taková mentalita nás ospravedlňuje: jako by pro nás všechny barbarské činy prováděné ve vztahu ke zvířatům neměly žádné důsledky. Jako by to bylo naše právo.
Tím, že vlastníma rukama nebo nepřímo vytváříme násilí na zvířatech, způsobujeme především hlubokou morální újmu sobě – svému vlastnímu vědomí. Vytváříme kasty, definujeme si jednu privilegovanou skupinu – to jsme my sami, lidé, a další skupinu, bezvýznamnou a nezaslouženou soucitu – to jsou zvířata.
Po takovém rozlišení jej začneme automaticky přenášet do jiných oblastí. A nyní již dochází k rozdělení mezi lidmi: podle etnické příslušnosti, náboženství, finanční stability, občanství…
První krok, který uděláme, když se vzdálíme od utrpení zvířat, nám umožňuje snadno udělat druhý krok: vzdálit se tomu, že druhým lidem přinášíme bolest, oddělit je od sebe, ospravedlnit nedostatek sympatií a porozumění na naší straně. část.
Mentalita vykořisťování, potlačování a vylučování má kořeny v našem způsobu stravování. Náš konzumní a krutý postoj k vnímajícím bytostem, kterým říkáme zvířata, také otravuje náš postoj k ostatním lidem.
Tuto duchovní schopnost být ve stavu odpoutanosti a popírání v sobě neustále rozvíjíme a udržujeme. Zvířata přece jíme každý den a trénujeme si tím pocit nezapojení do nespravedlnosti, která se kolem děje.
Během svého výzkumu pro doktorát z filozofie a během výuky na vysoké škole Will Tuttle pracoval na mnoha vědeckých pracích z filozofie, sociologie, psychologie, antropologie, náboženství a pedagogiky. Překvapilo ho, že žádný slavný autor nenavrhl, že by příčinou problémů našeho světa mohla být krutost a násilí vůči zvířatům, která jíme. Překvapivě nikdo z autorů tuto problematiku důkladně nereflektoval.
Ale když se nad tím zamyslíte: co zaujímá v životě člověka větší místo než taková prostá potřeba – jídlo? Nejsme podstatou toho, co jíme? Povaha našeho jídla je v lidské společnosti největším tabu, nejspíš proto, že si nechceme zatemnit náladu výčitkami svědomí. Každý člověk by měl jíst, ať je kdokoli. Každý kolemjdoucí chce jíst, ať už je to prezident nebo papež – všichni musí jíst, aby mohli žít.
Každá společnost uznává mimořádný význam jídla v životě. Středem každé slavnostní události je proto zpravidla hostina. Jídlo, proces jedení, byl vždy tajným aktem.
Proces jedení jídla představuje naše nejhlubší a nejintimnější spojení s procesem bytí. Prostřednictvím toho naše tělo asimiluje rostliny a zvířata naší Planety a stávají se buňkami našeho vlastního těla, energií, která nám umožňuje tančit, poslouchat, mluvit, cítit a myslet. Akt jídla je aktem energetické transformace a intuitivně si uvědomujeme, že proces jídla je pro naše tělo tajnou akcí.
Jídlo je nesmírně důležitým aspektem našeho života, a to nejen z hlediska fyzického přežití, ale také z hlediska psychologického, duchovního, kulturního a symbolického aspektu.
Will Tuttle vzpomíná, jak jednou pozoroval kachnu s kachňaty na jezeře. Matka učila svá mláďata, jak si najít potravu a jak se najíst. A uvědomil si, že totéž se děje s lidmi. Jak se dostat k jídlu – to je to nejdůležitější, co by matka a otec, ať už jsou kdokoli, měli své děti naučit především.
Rodiče nás učili, jak jíst a co jíst. A samozřejmě si těchto znalostí hluboce vážíme a nemáme rádi, když někdo zpochybňuje, co nás naučila naše matka a naše národní kultura. Z instinktivní potřeby přežít přijímáme to, co nás naučila naše matka. Pouze tím, že v sobě provedeme změny na nejhlubší úrovni, se můžeme osvobodit od řetězů násilí a deprese – všech těch jevů, které lidstvu způsobují tolik utrpení.
Naše jídlo vyžaduje systematické vykořisťování a zabíjení zvířat, a to vyžaduje, abychom přijali určitý způsob myšlení. Tento způsob myšlení je neviditelnou silou, která generuje násilí v našem světě.
To vše bylo chápáno ve starověku. Pythagorejci ve starověkém Řecku, Gautam Buddha, Mahavira v Indii – tomu rozuměli a učili to ostatní. Mnoho myslitelů za posledních 2-2, 5 tisíc let zdůrazňovalo, že bychom neměli jíst zvířata, neměli bychom jim způsobovat utrpení.
A přesto to odmítáme slyšet. Navíc se nám daří tato učení skrývat a bránit jejich šíření. Will Tuttle cituje Pythagora: „Dokud lidé zabíjejí zvířata, budou se zabíjet i navzájem. Ti, kdo rozsévají semena vraždy a bolesti, nemohou sklízet plody radosti a lásky.“ Ale byli jsme požádáni, abychom se ve škole naučili TUTO Pythagorovu větu?
Zakladatelé ve své době nejrozšířenějších náboženství na světě zdůrazňovali důležitost soucitu se vším živým. A již někde za 30–50 let byly tyto části jejich učení zpravidla odstraněny z masového oběhu, začali o nich mlčet. Někdy to trvalo několik století, ale všechna tato proroctví měla jeden výsledek: byla zapomenuta, nikde nebyla zmíněna.
Tato ochrana má velmi vážný důvod: vždyť pocit soucitu, který nám dává příroda, by se bouřil proti věznění a zabíjení zvířat kvůli jídlu. Abychom mohli zabíjet, musíme zabít rozsáhlé oblasti naší citlivosti – jak individuálně, tak jako společnost jako celek. Tento proces umrtvování pocitů má bohužel za následek pokles naší intelektuální úrovně. Naše mysl, naše myšlení, je v podstatě schopnost vysledovat souvislosti. Všechny živé věci mají myšlení a to pomáhá při interakci s jinými živými systémy.
Takže my, lidská společnost jako systém, máme určitý druh myšlení, který nám umožňuje interakci mezi sebou navzájem, s naším prostředím, společností a samotnou Zemí. Všechny živé bytosti myslí: ptáci myslí, krávy myslí – každý druh živých bytostí má jedinečný způsob myšlení, který jim pomáhá existovat mezi jinými druhy a prostředími, žít, růst, přivádět potomky a užívat si svou existenci na Zemi.
Život je oslava a čím hlouběji se podíváme do sebe, tím jasněji si všimneme posvátné oslavy života kolem nás. A to, že tento svátek kolem sebe nejsme schopni vnímat a ocenit, je důsledkem restrikcí, které na nás naše kultura a společnost klade.
Zablokovali jsme naši schopnost uvědomit si, že naší pravou přirozeností je radost, harmonie a touha tvořit. Protože jsme ve své podstatě projevem nekonečné lásky, která je zdrojem našeho života a života všech živých bytostí.
Představa, že život má být oslavou kreativity a radosti ve vesmíru, je pro mnohé z nás dost nepříjemná. Neradi si myslíme, že zvířata, která jíme, jsou stvořena k oslavě života plného radosti a smyslu. Myslíme tím, že jejich život nemá žádný vlastní smysl, má jediný smysl: stát se naší potravou.
Krávám připisujeme vlastnosti úzkoprsosti a pomalosti, prasatům nedbalost a chamtivost, slepicím hysterii a hloupost, ryby jsou pro nás prostě chladnokrevné předměty na vaření. Všechny tyto koncepty jsme si vytvořili sami. Představujeme si je jako předměty postrádající jakoukoli důstojnost, krásu nebo smysl života. A otupuje naši citlivost k životnímu prostředí.
Protože jim nedovolíme, aby byli šťastní, je otupeno i naše vlastní štěstí. Byli jsme učeni vytvářet kategorie v našich myslích a zařazovat vnímající bytosti do různých kategorií. Když osvobodíme své myšlení a přestaneme je jíst, značně osvobodíme své vědomí.
Bude pro nás mnohem snazší změnit svůj postoj ke zvířatům, když je přestaneme jíst. Alespoň si to myslí Will Tuttle a jeho následovníci.
Bohužel, lékařská kniha dosud nebyla přeložena do ruštiny, doporučujeme vám ji přečíst v angličtině.