V 60. letech byly provedeny první etologické studie dětského chování. Několik hlavních prací v této oblasti provedli téměř současně N. Blairton Jones, P. Smith a C. Connolly, W. McGrew. První popisoval řadu mimických výrazů, agresivních a obranných pozic u dětí a vyzdvihoval hru s gýčem jako nezávislou formu chování [Blurton Jones, 1972]. Ta provedla detailní pozorování chování dětí ve věku od dvou let devět měsíců do čtyř let devět měsíců doma a ve školce (ve společnosti rodičů i bez nich) a prokázala přítomnost genderových rozdílů v sociálním chování. Navrhli také, že individuální osobnostní rozdíly lze popsat na základě údajů o vnějších projevech chování [Smith, Connolly, 1972]. W. McGrew ve své knize «The Ethological Study of Children's Behaviour» podal podrobný etogram dětského chování a prokázal použitelnost etologických konceptů a konceptů, jako je dominance, teritorialita, vliv skupinové hustoty na sociální chování a struktura pozornost [McGrew, 1972]. Předtím byly tyto koncepty považovány za použitelné pro zvířata a byly široce používány především primatology. Etologická analýza konkurence a dominance mezi předškoláky umožnila dojít k závěru, že hierarchie dominance v těchto skupinách dodržuje pravidla lineární transitivity, rychle se ustavuje v době formování sociálního týmu a zůstává stabilní v čase. Problém samozřejmě není zdaleka zcela vyřešen, protože data různých autorů poukazují na různé aspekty tohoto fenoménu. Podle jednoho názoru dominance přímo souvisí s preferenčním přístupem k omezeným zdrojům [Strayer, Strayer, 1976; Charlesworth a Lafreniere 1983]. Podle jiných — se schopností vycházet s vrstevníky a organizovat sociální kontakty, přitahovat pozornost (naše údaje o ruských a kalmyckých dětech).
Významné místo v práci o dětské etologii zaujímaly studie neverbální komunikace. Použití systému kódování pohybů obličeje vyvinutého P. Ekmanem a W. Friesenem umožnilo G. Osterovi prokázat, že kojenci mohou provádět všechny mimické svalové pohyby typické pro dospělé [Oster, 1978]. Pozorování výrazů obličeje vidoucích a nevidomých dětí v přirozeném kontextu denní aktivity [Eibl-Eibesfeldt, 1973] a reakcí dětí v experimentálních situacích [Charlesworth, 1970] vedlo k závěru, že nevidomé děti zbavené možnosti vizuální učení demonstruje podobné výrazy obličeje v identických situacích. Pozorování dětí ve věku od dvou do pěti let umožnilo hovořit o rozšíření obecného repertoáru výrazných mimických projevů [Abramovitch, Marvin, 1975]. Jak roste sociální kompetence dítěte ve věku 2,5 až 4,5 let, zvyšuje se také frekvence používání sociálního úsměvu [Cheyne, 1976]. Použití etologických přístupů při analýze vývojových procesů potvrdilo přítomnost vrozeného základu pro vývoj lidské mimiky [Hiatt et al, 1979]. C. Tinbergen aplikoval etologické metody v dětské psychiatrii k analýze fenoménu autismu u dětí, přičemž upozornil na skutečnost, že vyhýbání se pohledu, typické pro autistické děti, je způsobeno strachem ze sociálního kontaktu.