Optimismus je nyní v trendu – jsme povzbuzováni, abychom se „na život dívali s úsměvem“ a „ve všem hledali to dobré“. Je to tak užitečné, říká psychoterapeutka Whitney Goodmanová.
Myšlenky mohou změnit život. Víra v to nejlepší pomáhá usilovat o víc a neztrácet naději. Studie ukazují, že optimisté zažívají každý den méně stresu a jsou méně náchylní k depresím. Navíc se cítí lépe než ti, kteří vidí život v tmavých barvách.
Je ale optimismus skutečně klíčem ke spokojenému a bezproblémovému životu?
Všeobecně se uznává, že pozitivum je všelékem na jakékoli problémy. I onkologickým pacientům se doporučuje dívat se na svět s optimismem s argumentem, že jde o nesmírně důležitou, ne-li nepostradatelnou součást úspěšné léčby. Ve skutečnosti není. Optimismus nezaručuje, že budeme žít šťastně až do smrti. Pozitivní myšlenky mohou mít vliv na zdraví, ale to není jediný důležitý faktor a schopnost vidět ve všem to dobré není spásou z nepříjemných situací: pouze usnadňuje jejich prožívání.
Co se stane, když pozitivita náhle přestane fungovat a my se dostaneme do problémů? Když nám ostatní radí, abychom se na všechno podívali snáze, ale zdá se to nemožné?
Tyto tipy nás nutí přemýšlet, proč se nám nedaří: proč se nemůžeme dívat na svět jinak, více si vážit toho, co pro nás dělají, častěji se usmívat. Zdá se, že všichni kolem znají tajemství, kterému nás zapomněli věnovat, a proto nic nefunguje. Začínáme se cítit izolovaní, sami a nepochopení, píše Whitney Goodman.
Pokud odepřeme blízkým právo vyjádřit své skutečné pocity, optimismus se stane toxickým.
Nenecháváme žádný prostor pro skutečné emoce za pozitivním pohledem na svět a dostáváme se do pasti. Pokud není příležitost prožít emoce, pak neexistuje žádný osobní růst a bez toho je každé pozitivum jen přetvářkou.
Pokud sobě a blízkým odepřeme právo vyjadřovat skutečné pocity, optimismus se stává toxickým. Říkáme: „Podívejte se na to z druhé strany – mohlo by to být horší“, doufejme, že se partner bude cítit lépe z takové podpory. Máme dobré úmysly. A možná by pravda mohla být mnohem horší. Ale taková prohlášení znehodnocují pocity člověka a zbavují ho práva na negativní emoce.
Pozitivní myšlení má mnoho výhod, ale někdy je lepší dívat se na svět přes růžové brýle. Pak budeme schopni vidět v tom, co se děje, dobré i špatné, což znamená, že můžeme situaci prožít a žít ji.
Ve společnosti člověka, který se cítí špatně, to máme často těžké. Ještě těžší je nic nedělat. Cítíme se bezmocní a chceme věci napravit. Tato bezmoc nás nutí říkat banality, které dráždí každého, například:
- «Podívejte se na to z druhé strany»;
- "Lidé se zhoršují a vy si stěžujete";
- "Úsměv, všechno je v pořádku";
- "Stačí se dívat na svět pozitivněji."
Může se nám zdát, že tyto fráze nějak pomohou, ale sotva tomu tak je. Kdybychom byli na místě partnera, jistě bychom sami zažili podráždění. A přesto tyto fráze opakujeme znovu a znovu.
Je těžké jen sledovat, jak špatný je milovaný člověk. A přesto, být tam je to nejlepší, co pro něj i pro sebe můžete udělat. Uvědomte si, že to, co se děje, může být problém. Možná to bude později užitečná zkušenost, ale teď to bolí.
Snažte se nepopírat sebe a partnera právo na negativní emoce. To nejlepší, co můžete pro druhého udělat, je naslouchat a projevovat porozumění. Zde jsou některá slova, která mohou pomoci:
- „Řekni mi, jak se teď cítíš“;
- "Rozumím";
- "Řekni mi, pozorně tě poslouchám";
- „Představuji si, jaké to je“;
- "Chápu, že je to pro tebe velmi těžké";
- "Chci pomoci";
- "Věřím ti".
Opakujte slova konverzačního partnera, abyste ukázali, že nasloucháte. Projevte zájem řečí těla: pozorně se podívejte na partnera, když mluví, pohybujte se směrem k němu. Méně mluvte a více poslouchejte.
Poučení ze situace lze získat pouze po přijetí a prožití emocí. Teprve poté přichází čas na pozitivní přístup.
Pesimisté i optimisté potřebují čas, aby se vyrovnali s těžkou situací a přežili to, co se děje.
Velmi často ten, kdo se dívá na svět pozitivně, dokáže najít smysl i v těžkých a nepříjemných situacích. Dokážou je přijmout, aniž by obviňovali sebe nebo své blízké. Charakteristickým znakem takových lidí je flexibilita myšlení.
Pesimisté často obviňují sebe a své blízké, když se stane něco špatného. Jsou to drsní kritici, často je pro ně těžké rozpoznat i jejich objektivní úspěchy. Pesimisté i optimisté ale potřebují čas, aby se s těžkou situací vyrovnali a přežili to, co se děje.
Zkuste si zapamatovat následující:
- Je v pořádku, když se do sebe nemůžete hned zamilovat.
- Je normální, když se nepřijdete podívat na svět pozitivněji.
- Je v pořádku udělat si čas na odpuštění a vypořádání se s traumatickou situací.
- Je v pořádku, pokud máte pocit, že teď už to nebude lepší.
- Je normální, když si myslíte, že to, co se děje, je jedna velká nespravedlnost.
- Mít rád sám sebe není jednorázový proces, může to chvíli trvat.
- To, že si teď myslíš, že je všechno špatně, neznamená, že to tak bude vždycky.
- Některé věci se prostě dějí. Na prožívání negativních emocí kvůli tomu není nic špatného. Nemusíte se neustále cítit dobře.
Dívat se na svět s optimismem je samozřejmě úžasné. Ale nezbavujte sebe a své blízké práva na negativní emoce. Skutečná, ne toxická, pozitivita je způsob, jak se s nepřízní osudu vyrovnat a poučit se z něj, spíše než je ignorovat a znehodnocovat bolest, kterou zažíváme v obtížných situacích.
O autorovi: Whitney Goodman je psychoterapeutka, specialistka na rodinu a manželství.