O tragickém milostném příběhu dvou slavných mexických umělců Fridy Kahlo a Diega Rivery byly napsány desítky knih a natočeno oscarové hollywoodské drama se Salmou Hayek v hlavní roli. Je tu ale ještě jedna důležitá lekce, kterou Frida naučila v málo známém krátkém textu, který věnovala svému manželovi. Představujeme vám tento dojemný dopis od milující ženy, který opět dokazuje, že láska se nemění, ale sundává masky.
Vzali se, když bylo Kahlo dvaadvacet a Riverovi dvaačtyřicet, a zůstali spolu až do Fridiny smrti o pětadvacet let později. Oba měli četné romány: Rivera — se ženami, Frida — se ženami a muži, nejbystřejší — se zpěvačkou, herečkou a tanečnicí Josephine Baker a Lvem Trockým. Oba přitom trvali na tom, že jejich vzájemná láska je to hlavní v jejich životě.
Ale snad nikde není jejich nekonvenční vztah živější než ve slovním portrétu, který byl obsažen v předmluvě Riverovy knihy My Art, My Life: An Autobiography.1. Frida dokázala v několika odstavcích popisujících svého manžela vyjádřit veškerou velikost jejich lásky, která byla schopna proměnit realitu.
„Upozorňuji vás, že v tomto Diegově portrétu budou barvy, které ani já sám ještě příliš neznám. Navíc Diega miluji natolik, že nedokážu objektivně vnímat jeho ani jeho život… Nemohu mluvit o Diegovi jako o svém manželovi, protože tento termín ve vztahu k němu je absurdní. Nikdy nebyl a nikdy nebude nikomu manželem. Nemohu o něm mluvit jako o svém milenci, protože pro mě jeho osobnost sahá daleko za oblast sexu. A když se o něm pokusím mluvit jednoduše, od srdce, všechno se stáhne k popisu mých vlastních emocí. A přesto, vzhledem k překážkám, které pocit klade, se pokusím načrtnout jeho obraz, jak nejlépe to půjde.
V očích zamilované Fridy se Rivera – muž podle konvenčních měřítek neatraktivní – promění v rafinovanou, magickou, téměř nadpřirozenou bytost. V důsledku toho nevidíme ani tak portrét Rivery, jako spíše odraz úžasné schopnosti samotné Kahlo milovat a vnímat krásu.
Vypadá jako obrovské miminko s přátelským, ale smutným obličejem.
„Na asijské hlavě mu rostou tenké, řídké vlasy, což vyvolává dojem, jako by se vznášely ve vzduchu. Vypadá jako obrovské miminko s přátelským, ale smutným obličejem. Jeho doširoka otevřené, tmavé a inteligentní oči jsou silně vypoulené a zdá se, že je sotva podepřejí oteklá víčka. Vyčnívají jako oči žáby, oddělené od sebe tím nejneobvyklejším způsobem. Zdá se tedy, že jeho zorné pole sahá dále než většina lidí. Jako by byly stvořeny výhradně pro umělce nekonečných prostorů a davů. Účinek těchto neobvyklých očí, tak široce rozmístěných, naznačuje, že se za nimi skrývají prastaré orientální znalosti.
Ve vzácných případech mu na rtech Buddhy hraje ironický, ale něžný úsměv. Nahý okamžitě připomíná mladou žábu stojící na zadních nohách. Jeho kůže je zelenobílá jako obojživelník. Jediné snědé části celého jeho těla jsou ruce a obličej spálené sluncem. Jeho ramena jsou jako dětská, úzká a zaoblená. Postrádají jakýkoli náznak hranatosti, jejich hladké zaoblení je činí téměř ženskými. Ramena a předloktí jemně přecházejí do malých, citlivých rukou… Není možné si představit, že by tyto ruce dokázaly vytvořit tak mimořádné množství obrazů. Dalším kouzlem je, že jsou stále schopni neúnavně pracovat.
Očekává se, že si budu stěžovat na utrpení, které jsem s Diegem prožil. Ale nemyslím si, že břehy řeky trpí tím, že mezi nimi protéká řeka.
Diegova hruď – o té musíme říci, že kdyby se dostal na ostrov ovládaný Sapfó, kde byli zabíjeni cizinci, byl by Diego v bezpečí. Něha jeho krásných ňader by mu poskytla vřelé přijetí, ačkoli jeho mužská síla, zvláštní a zvláštní, by z něj také učinila objekt vášně v zemích, jejichž královny dychtivě volají po mužské lásce.
Jeho obrovské břicho, hladké, napjaté a kulovité, je podepřeno dvěma silnými končetinami, mocnými a krásnými, jako klasické sloupy. Končí patkami, které jsou zasazeny pod tupým úhlem a vypadají jako vytesané, aby je umístily tak široké, že pod nimi je celý svět.
Na samém konci této pasáže Kahlo zmiňuje ošklivou a přesto tak běžnou tendenci posuzovat lásku druhých zvenčí – násilné zploštění nuancí, měřítka a neuvěřitelné bohatství citů, které existují mezi dvěma lidmi a jsou dostupné pouze oni sami. "Možná se ode mě očekává, že uslyším stížnosti na utrpení, které jsem zažil vedle Diega." Ale nemyslím si, že břehy řeky trpí tím, že mezi nimi protéká řeka, nebo že země trpí deštěm nebo že atom trpí, když ztrácí energii. Podle mého názoru se za všechno dává přirozená kompenzace.“
1 D. Rivera, G. March «Moje umění, můj život: Autobiografie» (Dover Fine Art, History of Art, 2003).