Gordon Neufeld: „Děti by měly být citově připoutány ke svým rodičům“

Psychologie: Dá se váš pohled na dnešní rodičovství považovat za netradiční?

Gordon Neufeld, kanadský psycholog, autor knihy Pozor na své děti: Možná. Ale ve skutečnosti je to jen tradiční pohled. A problémy, se kterými se dnes učitelé i rodiče potýkají, jsou důsledkem ničení tradic, ke kterému dochází v minulém století.

jaké problémy máš na mysli?

Například nedostatek kontaktu mezi rodiči a dětmi. Stačí se podívat na statistiky zacházení rodičů s dětmi k psychoterapeutům. Nebo pokles studijních výsledků a dokonce i samotné schopnosti dětí učit se ve škole.

Jde zřejmě o to, že dnešní škola není schopna navazovat citové vztahy se studenty. A bez toho je zbytečné „zatěžovat“ dítě informacemi, bude to špatně absorbováno.

Před cca 100-150 lety zapadla škola do okruhu náklonností dítěte, které vznikají na samém počátku jeho života. Rodiče hovořili o škole, kde bude jejich syn nebo dcera studovat, i o učitelích, kteří je sami učili.

Dnes škola vypadla z okruhu příloh. Učitelů je mnoho, každý předmět má svůj a je složitější k nim budovat citové vztahy. Rodiče se se školou hádají z jakéhokoli důvodu a jejich příběhy také nepřispívají k pozitivnímu přístupu. Obecně se tradiční model rozpadl.

Odpovědnost za emocionální pohodu však leží na rodině. Vaše myšlenka, že je dobré, aby se děti citově spoléhaly na své rodiče, zní odvážně…

Slovo „závislost“ získalo mnoho negativních konotací. Ale já mluvím o jednoduchých a zdá se mi samozřejmých věcí. Dítě potřebuje citovou vazbu ke svým rodičům. Právě v něm je záruka jeho psychické pohody a budoucího úspěchu.

V tomto smyslu je připoutanost důležitější než disciplína. Pokud si dítě váží názoru svého otce a matky, není třeba ho znovu nutit. Udělá to sám, pokud cítí, jak je to pro rodiče důležité.

Myslíte si, že vztahy s rodiči by měly zůstat prvořadé? Ale do kdy? Žít ve 30 a 40 letech s rodiči také není nejlepší varianta.

To, o čem mluvíte, je otázka odloučení, odloučení dítěte od rodičů. Jen to přejde, čím úspěšněji, čím prosperující vztah v rodině, tím zdravější citová vazba.

Nezávislosti to nijak nebrání. Dítě ve dvou letech se může naučit zavazovat si vlastní tkaničky nebo zapínat knoflíky, ale zároveň být citově závislé na rodičích.

Mám pět dětí, nejstaršímu je 45 let, už mám vnoučata. A je úžasné, že mě a moji ženu moje děti stále potřebují. To ale neznamená, že nejsou nezávislí.

Pokud je dítě upřímně připoutáno ke svým rodičům a oni podporují jeho nezávislost, bude o to usilovat ze všech sil. Tím samozřejmě neříkám, že by rodiče měli svému dítěti nahradit celý svět. Mluvím o tom, že rodičům a vrstevníkům není třeba odporovat, uvědomovat si, že přátelství s vrstevníky nemůže nahradit náklonnost k rodičům.

Vytvoření takového připoutání vyžaduje čas a úsilí. A rodiče jsou zpravidla nuceni pracovat. Je to začarovaný kruh. Dalo by se také říci, že vzduch býval čistší, protože zde nebyly chemické závody.

Nevolám, relativně vzato, vyhodit do vzduchu všechny chemické závody. Nesnažím se změnit společnost. Chci ho jen upozornit na nejzákladnější, nejzásadnější problémy.

Blaho a vývoj dítěte závisí na jeho vazbách, na jeho citových vztazích s dospělými. Nejen s rodiči, mimochodem. A s dalšími příbuznými, s chůvami a s učiteli ve škole nebo trenéry ve sportovní části.

Nezáleží na tom, kteří dospělí se o dítě starají. Mohou to být biologičtí nebo adoptivní rodiče. Důležité je, že si k nim dítě musí vytvořit vazbu. Jinak se nebude moci úspěšně rozvíjet.

Co ti, kteří přijdou z práce, když už jejich dítě spí?

Nejprve musí pochopit, jak je to důležité. Když je porozumění, problémy se řeší. V tradiční rodině hráli prarodiče vždy obrovskou roli. Jedním z hlavních problémů postindustriální společnosti je redukce nukleární rodiny na model máma-táta-dítě.

Ale často můžete pozvat na pomoc tytéž prarodiče, strýce a tety, prostě přátele. I s chůvou lze smysluplně budovat vztahy tak, aby ji dítě nevnímalo jako funkci, ale jako významnou a směrodatnou dospělou osobu.

Pokud oba rodiče i škola plně chápou důležitost připoutanosti, pak se prostředky najdou tak či onak. Víte například, jak důležité je jídlo pro dítě. Proto, i když přijdete z práce unavení a lednička je prázdná, stále najdete příležitost dítě nakrmit. Objednejte si něco domů, zajděte do obchodu nebo kavárny, ale krmte. Tady je to stejné.

Člověk je tvor vynalézavý, jistě najde způsob, jak problém vyřešit. Hlavní je si uvědomit jeho důležitost.

Jak internet ovlivňuje děti? Sociální sítě dnes převzaly hlavní roli — zdá se, že jde jen o citovou vazbu.

Ano, internet a gadgety stále více neslouží k informování, ale ke spojení lidí. Výhodou je, že nám to umožňuje částečně uspokojit naši potřebu náklonnosti a citových vztahů. Například s těmi, kteří jsou od nás daleko, které fyzicky nevidíme a neslyšíme.

Nevýhodou ale je, že internet se stává náhražkou vztahů. Nemusíte vedle mě sedět, nedržet se za ruku, nedívat se do očí – stačí dát „like“. To vede k atrofii naší schopnosti vytvářet psychologickou, emocionální intimitu. A v tomto smyslu se digitální vztahy vyprázdní.

Dospělý, příliš unešený pornografií, nakonec ztratí zájem o skutečné sexuální vztahy. Podobně dítě, které je příliš zapojeno do digitálních vztahů, ztrácí schopnost navázat skutečnou citovou blízkost.

To neznamená, že děti musí být chráněny vysokým plotem před počítači a mobilními telefony. Ale musíme zajistit, aby si nejprve vytvořili připoutanost a naučili se udržovat vztahy v reálném životě.

V jedné pozoruhodné studii dostala skupina dětí důležitou zkoušku. Některým dětem bylo dovoleno posílat SMS matkám, jiným bylo dovoleno volat. Poté měřili hladinu kortizolu, stresového hormonu. A ukázalo se, že pro ty, kteří psali zprávy, se tato úroveň vůbec nezměnila. A pro ty, kteří mluvili, se to znatelně snížilo. Protože slyšeli matčin hlas, víš? Co k tomu lze dodat? Myslím, že nic.

Rusko jste již navštívili. Co můžete říci o ruském publiku?

Ano, přišel jsem sem potřetí. Ti, se kterými tu komunikuji, mají evidentně o moje výkony zájem. Nejsou líní přemýšlet, snaží se porozumět vědeckým pojmům. Vystupuji v různých zemích a věřte, že ne všude to tak je.

Také se mi zdá, že ruské představy o rodině jsou bližší těm tradičním než v mnoha vyspělých zemích. Myslím, že proto lidé v Rusku lépe rozumí tomu, o čem mluvím, je jim to bližší, než kde je materiální stránka na prvním místě.

Možná bych mohl srovnat ruské publikum s mexickým — v Mexiku jsou také silné tradiční představy o rodině. A také existuje velká neochota stát se příliš podobnými Spojeným státům. Neochota, kterou mohu jen uvítat.