Pocit, který vládne světu, paradoxně nikdo nedokáže jednoznačně definovat. Láska nemá žádná objektivní kritéria, důvody, univerzální formy. Jediné, co můžeme udělat, je cítit nebo necítit lásku.
Holčička objímající svou matku a dítě křičící vzteky, že máma je špatná. Muž, který nosí květiny své milované, a ten, který ve vzteku udeřil svou ženu. Žena, která na svého manžela žárlí na kolegyni, a ta, která svého milého něžně objímá. Všichni dokážou upřímně a opravdově milovat, ať už je způsob vyjádření tohoto citu jakkoli krásný nebo naopak ohavný.
Na rozdíl od všeobecného přesvědčení, že na světě je mnoho lidí, kteří nejsou schopni milovat, statistiky říkají opak. Psychopatie, projevující se neschopností prožívat empatii a sympatie a v důsledku toho milovat, se vyskytuje pouze u 1 % světové populace. A to znamená, že 99% lidí je prostě schopných lásky. Jen ta láska někdy vůbec není taková, jak jsme na ni zvyklí. Takže ji nepoznáváme.
„Pochybuji, že mě opravdu miluje“ je věta, kterou často slýchávám od manželů, kteří hledají pomoc. Když se setkáme s člověkem s jiným způsobem vyjadřování citů, chtě nechtě začneme pochybovat – opravdu miluje? A někdy tyto pochybnosti vedou vztahy do slepé uličky.
Včera jsem byla na konzultaci s párem, ve kterém partneři vyrůstali ve velmi odlišných podmínkách. Je nejstarším dítětem v rodině, od kterého se od raného dětství očekávalo, že se bude samostatně vyrovnávat se svými problémy a pomáhat mladším. Naučil se nedávat najevo bolestivé zážitky, nerušit blízké a ve stresových situacích „jít do sebe“.
A je jedinou dcerou v rodině „italského typu“, kde se vztahy vyjasňovaly zvýšeným hlasem a reakce impulzivních rodičů byla absolutně nepředvídatelná. Jako dítě s ní mohli být kdykoli zacházeni laskavě a za něco potrestáni. To ji naučilo naslouchat s horlivou pozorností emocím druhých a být vždy ve střehu.
Osud je svedl dohromady! A nyní, v situaci sebemenšího napětí, s hrůzou hledí do jeho vzdálené tváře a snaží se známými impulzivními metodami „vyklepat“ alespoň nějakou srozumitelnou (tedy emocionální) reakci. A stále víc se uzavírá před jakýmkoli výbuchem jejích emocí, protože má pocit, že to nezvládá, a úzkost z něj dělá čím dál větší kámen! Každý z nich upřímně nechápe, proč se ten druhý takto chová, a stále méně věří, že ho skutečně milují.
Jedinečnost našeho zážitku z dětství určuje jedinečnost toho, jak milujeme. A to je důvod, proč jsme někdy v projevech tohoto pocitu jeden od druhého tak odlišní. Znamená to ale, že jsme všichni odsouzeni k lásce podle schématu, který jsme si v dětství vytvořili? Naštěstí ne. Obvyklé, ale bolestivé způsoby vztahů lze změnit bez ohledu na rodinné dědictví. Každý dospělý má možnost přepsat svůj vzorec lásky.
… A v tomto páru, na konci našeho třetího sezení, začal klíčit výhonek naděje. "Věřím, že mě miluješ," řekla a podívala se mu do očí. A uvědomil jsem si, že začínají vytvářet nový, svůj vlastní milostný příběh.