V Obrazu Doriana Graye Oscar Wilde napsal: „Děti začínají tím, že milují své rodiče. Když vyrostou, začnou je soudit. Někdy jim odpustí." To poslední není snadné pro každého. Co když jsme přemoženi „zakázanými“ pocity: hněvem, hněvem, záští, zklamáním – ve vztahu k nejbližším lidem? Jak se těchto emocí zbavit a je to nutné? Názor spoluautorky knihy «Všímavost a emoce» Sandy Clark.
Anglický básník Philip Larkin při popisu emocionální zátěže, kterou rodiče přenášejí na své děti, vykreslil obraz ničeho menšího než zděděné trauma. Básník zároveň zdůraznil, že za to často nemohou sami rodiče: ano, svému dítěti v mnoha ohledech ublížili, ale jen proto, že sami byli kdysi traumatizováni výchovou.
Na jedné straně mnozí z nás rodičů „dali všechno“. Díky nim jsme se stali tím, čím jsme se stali, a je nepravděpodobné, že někdy budeme schopni splatit jejich dluh a splatit je v naturáliích. Na druhou stranu mnozí vyrůstají s pocitem, že je zklamala jejich matka a/nebo otec (a s největší pravděpodobností to cítí i jejich rodiče).
Obecně se uznává, že ke svému otci a matce můžeme cítit pouze společensky schválené city. Být jimi naštvaný a uražený je nepřijatelné, takové emoce je třeba všemožně potlačovat. Nekritizujte mámu a tátu, ale přijměte - i když proti nám kdysi jednali špatně a udělali vážné chyby ve výchově. Ale čím déle popíráme své vlastní pocity, i ty nejnepříjemnější, tím více tyto pocity sílí a přemáhají nás.
Psychoanalytik Carl Gustav Jung věřil, že bez ohledu na to, jak moc se snažíme potlačit nepříjemné emoce, určitě najdou cestu ven. To se může projevit v našem chování nebo v horším případě v podobě psychosomatických příznaků (např. kožní vyrážka).
To nejlepší, co pro sebe můžeme udělat, je přiznat si, že máme právo cítit jakékoli pocity. Jinak riskujeme, že situaci jen zhoršíme. Samozřejmě je také důležité, co přesně se všemi těmito emocemi uděláme. Je užitečné říci si: „Dobře, takhle se cítím – a tady je důvod“ – a začít konstruktivně pracovat se svými emocemi. Například si vést deník, diskutovat o nich s důvěryhodným přítelem nebo mluvit v terapii.
Ano, naši rodiče se mýlili, ale žádný novorozenec nepřichází s pokyny.
Předpokládejme však, že místo toho nadále potlačujeme své negativní emoce vůči rodičům: například hněv nebo zklamání. Je velká šance, že když se v nás tyto pocity neustále víří, budeme se celou dobu soustředit pouze na chyby, kterých se matka a otec dopustili, na to, jak nás zklamali, a na naši vlastní chybu kvůli těmto pocitům a myšlenkám. Jedním slovem se budeme držet oběma rukama k vlastnímu neštěstí.
Když emoce vypustíme ven, brzy si všimneme, že už nevřít, vřít, ale postupně „zvětrat“ a přijít vniveč. Tím, že si dáme svolení vyjádřit, co cítíme, můžeme konečně vidět celý obraz. Ano, naši rodiče se mýlili, ale na druhou stranu s největší pravděpodobností cítili svou vlastní nedostatečnost a pochyby o sobě – už jen proto, že k žádnému novorozenci není připojen žádný pokyn.
Vyřešení hluboce zakořeněného konfliktu nějakou dobu trvá. Naše negativní, nepříjemné, „špatné“ pocity mají svůj důvod a hlavní věcí je najít ho. Učí nás, že bychom se k ostatním měli chovat s porozuměním a soucitem – ale také sami se sebou. Zvlášť v těch chvílích, kdy to máme těžké.
Víme, jak bychom se měli chovat k druhým, jak bychom se měli chovat ve společnosti. Sami se zaháníme do rigidního rámce norem a pravidel, a proto v určitém okamžiku už nerozumíme tomu, co skutečně cítíme. Víme jen, jak bychom se „měli“ cítit.
Toto vnitřní přetahování lanem způsobuje, že trpíme my sami. Chcete-li ukončit toto utrpení, musíte se k sobě začít chovat se stejnou laskavostí, péčí a porozuměním, jako zacházíte s ostatními. A pokud se nám to podaří, možná si najednou uvědomíme, že emocionální zátěž, kterou jsme celou tu dobu nosili, se o něco ulehčila.
Když jsme přestali bojovat sami se sebou, konečně si uvědomujeme, že ani naši rodiče, ani jiní lidé, které milujeme, nejsou dokonalí, což znamená, že my sami nemusíme vůbec odpovídat strašidelnému ideálu.
O autorovi: Sandy Clark je spoluautorem knihy Mindfulness and Emotion.