Často od klientů slýchám: „Neměl jsem jinou možnost, než na něj zakřičet.“ Ale vzájemná agrese a hněv jsou špatnou volbou, říká psycholog Aaron Carmine. Jak se naučit reagovat na agresi při zachování důstojnosti?
Je těžké nevzít si to k srdci, když někdo říká: "Jsi jako osina v zadku." Co to znamená? Doslovně? Opravdu jsme někomu způsobili, že se na tomto místě vytvořila bolestivá tříska? Ne, snaží se nás urazit. Bohužel školy neučí, jak na to správně reagovat. Možná nám učitel poradil, abychom nedávali pozor, když nás někdo oslovuje. A jaká byla dobrá rada? Hrozný!
Jedna věc je ignorovat něčí hrubou nebo nefér poznámku. A úplně jiná věc je být „hadrem“, nechat se urážet a snižovat naši hodnotu jako člověka.
Na druhou stranu si tato slova nemusíme brát osobně, vezmeme-li v úvahu, že pachatelé sledují pouze své vlastní cíle. Chtějí nás zastrašit a snaží se demonstrovat svou dominanci agresivním tónem a provokativními výrazy. Chtějí, abychom vyhověli.
Můžeme se sami rozhodnout uznat jejich pocity, ale ne obsah jejich slov. Řekněte například: "Hrozné, že!" nebo "Nevyčítám ti, že jsi naštvaný." Nesouhlasíme tedy s jejich „fakty“. Jen dáváme najevo, že jsme jejich slova slyšeli.
Můžeme říci: „Toto je váš úhel pohledu. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel tímto způsobem,“ uznal, že ten člověk vyjádřil svůj názor.
Nechme si naši verzi faktů pro sebe. Bude to prostě diskrétnost – jinými slovy, je na nás, abychom se rozhodli, jak a kdy budeme sdílet své vlastní myšlenky s ostatními. Říkat to, co si myslíme, nepomůže. Útočníkovi je to stejně jedno. Tak co dělat?
Jak reagovat na urážku
1. Souhlasím: "Zdá se, že se mnou jen těžko vycházíš." Nesouhlasíme s jejich výroky, ale pouze s tím, že prožívají určité emoce. Emoce, stejně jako názory, jsou z definice subjektivní a ne vždy se zakládají na faktech.
Nebo uznejte jejich nespokojenost: "Je to tak nepříjemné, když se to stane, že?" Nemusíme zdlouhavě a podrobně vysvětlovat, proč jsou jejich kritiky a obvinění nespravedlivé ve snaze získat od nich odpuštění. Nejsme povinni se ospravedlňovat tváří v tvář křivým obviněním, oni nejsme soudci a my nejsme obviněni. Není to zločin a my nemusíme dokazovat svou nevinu.
2. Řekněte: "Vidím, že se zlobíš." To není přiznání viny. Usuzujeme pouze pozorováním oponentových slov, tónu hlasu a řeči těla. Ukazujeme pochopení.
3. Řekni pravdu: "Rozčiluje mě, když na mě křičíš jen proto, že říkám, co cítím."
4. Uznejte právo být naštvaný: „Chápu, že se zlobíš, když se to stane. Já ti to nevyčítám. Taky bych se zlobil, kdyby se to stalo mně." Uznáváme tedy právo druhého člověka prožívat emoce, přestože si k jejich vyjádření nevybral nejlepší prostředky.
Některé další možné reakce na násilné vyjádření emocí
"Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel."
"Možná máš v něčem pravdu."
"Nevím, jak to snášíš."
"Jo, strašně."
Děkuji, že jste mě na to upozornili.
"Jsem si jistý, že tě něco napadne."
Je důležité dávat si pozor na svůj tón, aby naše slova nepůsobila na partnera sarkasticky, hanlivě nebo provokativně. Už jste se někdy ztratili při cestě autem? Nevíte, kde jste nebo co dělat. Zastavit a zeptat se na cestu? Otočit se? Cestovat dál? Jste bezradní, máte obavy a nevíte, kam přesně jít. Použijte v této konverzaci stejný tón – zmatený. Nechápete, co se děje a proč váš partner vznáší křivá obvinění. Mluvte pomalu, měkkým tónem, ale zároveň jasně a k věci.
Tímto způsobem „neprosíš“, „nevysáváš“ a „nenecháš tě vyhrát“. Podřezáváte agresorovi půdu pod nohama a připravujete ho o oběť. Bude si muset najít jinou. Tak to je skvělé.
O autorovi: Aaron Carmine je klinický psycholog.