Rok po setkání s Cédricem jsem překvapivě otěhotněla. Právě jsem přišel o práci a vyhodili mě z domu mé matky. V té době jsem žila s rodiči svého přítele.
Vzhledem k vážným problémům s ledvinami jsem si nemyslela, že bych mohla donosit toto těhotenství do konce. Navštívil jsem urologa, který mě ujistil, že je to bezpečné. Rozhodla jsem se tedy, že si dítě nechám. Cedric nebyl proti, ale měl spoustu obav.
Mezi hledáním bytu, každodenními starostmi... jsme měli dojem, že se vše děje velmi rychle. Ale když jsme přivítali Lorenza, všechno se změnilo.
Náš chlapeček neměl snadný start do života a přiměl nás vidět všechny barvy. Navzdory všemu své volby absolutně nelitujeme a chceme malou druhou (nebo ještě více…).
Lorenzo je dobře vzdělaný a už má docela charakter. Je šťastný a naplněný. Jako rodiče jsme naplněni a jako pár se rádi scházíme, abychom udrželi naše pouto.
Pořád se usmívám, i když když jdu se synem ven, lidé si často myslí, že jsem jeho chůva a pohledy mohou být těžké (protože navíc vypadám mladší než na svůj věk).
Naše rozhodnutí bylo naším srdcem. Laskavě jsme ze svého života vytlačili ty, kteří to nepřijali – a bylo jich! O nic se ostatně neptáme nikoho kromě rodičů, kteří nám čas od času pomáhají. Jsou rádi, že jsou prarodiči, i když, jak říkají, dostali „starou ránu“.
Samozřejmě nemáme v životě stejnou zkušenost jako lidé, kteří mají děti pozdě. Ale to, že je ti 30-35, neznamená, že jsi lepší rodiče. Věk nedělá nic, láska všechno!
Amandine