„Nejsem feministka“: proč nás toto slovo tak děsí (a marně)

Feminismus je inkluzivní a široké hnutí, proč je tak důležité, aby mnoho žen zdůrazňovalo svou nepříslušnost k němu, navzdory skutečné shodě názorů a hodnot? Přemýšlel jsem o tom a zjistil jsem čtyři hlavní důvody.

Nedostatek povědomí a negativní asociace

Feministické hnutí je bohužel stále opředeno celou řadou mýtů, se kterými se většina žen odmítá ztotožnit. Feminismus je spojován s nenávistí k mužům, vnější nepřitažlivostí, agresivitou a maskulinitou. Feministky jsou obviňovány z nesmyslného boje s větrnými mlýny a přitaženými problémy („za starých časů byl feminismus, bojovalo se za volební právo, ale co už, jsou to samé nesmysly“).

Jen jim dejte něco, co zakázat, zrušit nebo potřít menstruační krví. Ne bez pomoci médií se v povědomí veřejnosti zakořenil obraz feministek jako ošklivých, zlých podivínů s problémy v sexuální sféře, které sní o zákazu mužů a osamocení vládnout světu. A není divu, že ženy, které nejsou důvěrně obeznámeny se skutečným feministickým hnutím a jeho představitelkami, nechtějí být spojovány s touto „nadávkou“.

Další malý, ale důležitý faktor lze zařadit na poličku mýtů. Mnoho žen si je jisto, že feministky bojují za to, aby se ženy dobrovolně a násilně osamostatnily a byly silné, jakési „muži v sukni“, sestoupily k obličeji, vzaly spánek a nesly. „Ale kde jinde potřebujeme spáče, když už máme práci a druhou směnu kolem domu a s dětmi? Chceme květiny, šaty a možnost snít o tom, že přijde hezký princ a my si můžeme trochu odpočinout na jeho silném rameni,“ namítají zcela racionálně.

Ženy se obávají, že jim feminismus přinese ještě více zodpovědnosti a muže ještě více „osmaskuje“, ničí kořeny všech skutečných vydělávajících a ochránců, do jejichž potenciální existence jsou vkládány všechny naděje. A tato myšlenka nás vede k dalšímu bodu.

Strach ze ztráty stávajících, byť minimálních privilegií

Být ženou je vždy těžké. Ale v patriarchálním paradigmatu existuje jistý strašidelný recept na úspěch, který ženě slibuje nebe na zemi (dům je plná mísa, muž je živitel a dobře živený život), pokud vyskočí výš a dokáže se setkat s dlouhým seznam společenských očekávání.

I v dětství se učíme: pokud hrajete podle pravidel, buďte tiší, milí a pohodlní, dobře vypadejte, neprojevujte agresi, pečujte, snášejte, nenoste příliš vyzývavé oblečení, usmívejte se, smějte se vtipům a dávejte vše svou sílu do „ženských“ záležitostí – můžete si vylosovat šťastný los. Vy, když budete mít štěstí, obejdete všechny hrůzy ženského údělu a jako odměnu se dočkáte povzbuzení ze strany společnosti a hlavně mužského souhlasu.

Označit se proto za feministku znamená vzdát se startovního místa v klání o titul „hodná dívka“. Být jí totiž znamená být nepohodlný. Feministická pozice na jedné straně otevírá možnosti osobního růstu ve vstřícném sesterství, na druhé straně zavírá mnoho dalších dveří, například prudce zužuje výběr možných partnerek (stejně jako např. , kulturní produkty, které můžete konzumovat bez lehké nevolnosti), často způsobuje veřejné odsouzení a další potíže.

Když se nazýváte feministkou, ztrácíte tu velmi iluzorní šanci stát se „hodnou dívkou“, šanci na minimální, ale odměnu.

Nechce se cítit jako oběť

V každé diskusi o útlaku žen se pravidelně objevují věty „nikdy jsem se s tím nesetkal“, „nikdo mě neutlačuje“, „to je přitažený problém“. Ženy dokazují, že se nikdy nesetkaly s patriarchálními strukturami, že se to nikdy v jejich životě nestalo a nikdy nestane.

A v tom není nic překvapivého. Uvědomíme-li si existenci útlaku, poznáváme současně své utlačované postavení, postavení slabého, oběti. A kdo chce být obětí? Uznání útlaku také znamená přijmout, že nemůžeme vše ve svém životě ovlivnit, ne vše máme pod kontrolou.

Poloha „nikdo mě neutlačuje“ vrací do rukou ženy iluzorní kontrolu: nejsem slabá, nejsem oběť, jen dělám všechno správně a ti, kteří mají potíže, s největší pravděpodobností právě udělali něco špatně. To je velmi snadné pochopit, protože strach ze ztráty kontroly a přiznání vlastní zranitelnosti je jedním z nejhlubších lidských strachů.

Když si navíc uvědomujeme, že jsme slabým článkem v určité struktuře a hierarchii, jsme nuceni čelit další nepříjemné skutečnosti. Totiž s tím, že na jiných pozicích v této hierarchické pyramidě jsou naši nejbližší lidé, partneři, otcové, bratři, mužští přátelé. Že toho často zneužívají, žijí z našich zdrojů, dostanou více s menším úsilím. A zároveň zůstat našimi blízkými a blízkými. Je to těžká myšlenka, která vyžaduje dlouhé přemýšlení a jen zřídka způsobí bouři pozitivních pocitů.

Neochota označit se a strach z odmítnutí

Konečně posledním důvodem, proč se ženy nechtějí nazývat feministkami, je neochota či neschopnost vměstnat celý komplex svých názorů do jedné úzké buňky. Mnoho reflektivních žen vnímá svůj světonázor nikoli jako ustálený soubor názorů, ale spíše jako proces, a jsou podezřívavé vůči jakýmkoli nálepkám a umělým ideologickým kategoriím. Označit se, i když hrdě jako „feministické“, pro ně znamená zredukovat svůj složitý a „fluidní“ systém víry na určitou ideologii a omezit tak svůj rozvoj.

Tato kategorie často zahrnuje ženy, které by se rády označovaly za feministky, ale jsou ztraceny v nekonečných důsledcích našeho širšího hnutí a bojí se udělat krok navíc, aby se nestaly hromy a blesky a obvinění z nesprávného feminismu.

Existuje nespočet větví feminismu, které spolu často válčí, a v tomto temném lese je snadné se ztratit a vydávat se za „nějakou nesprávnou feministku, která dělá špatný feminismus“. Právě kvůli strachu z odmítnutí, strachu z nezapadnutí do sociální skupiny nebo vznětlivosti včerejších stejně smýšlejících lidí je pro mnohé těžké dát nálepku „feministka“ a nést ji s hrdostí.

Každý z těchto důvodů je samozřejmě zcela opodstatněný a každá žena má plné právo určit a pojmenovat svůj vlastní systém názorů, vybrat si stranu nebo tuto volbu odmítnout. Ale víte, co je na tom nejzábavnější? Že toto právo volby nám nedal nikdo jiný než feministky.