Identita

Identita (lat. identicus — identický, stejný) — vědomí člověka o jeho příslušnosti k určité sociální a osobní pozici v rámci sociálních rolí a stavů ega. Identita je z pohledu psychosociálního přístupu (Erik Erickson) jakýmsi epicentrem životního cyklu každého člověka. Formuje se jako psychologický konstrukt v adolescenci a funkčnost jedince v dospělém nezávislém životě závisí na jeho kvalitativních charakteristikách. Identita určuje schopnost jednotlivce osvojit si osobní a sociální zkušenosti a zachovat si vlastní integritu a subjektivitu ve vnějším světě, který se mění.

Tato struktura se utváří v procesu integrace a reintegrace na intrapsychické úrovni výsledků řešení základních psychosociálních krizí, z nichž každá odpovídá určité věkové fázi vývoje osobnosti. V případě pozitivního vyřešení té či oné krize jedinec získává specifickou ego-sílu, která nejen určuje funkčnost osobnosti, ale přispívá i k jejímu dalšímu rozvoji. Jinak vzniká specifická forma odcizení — jakýsi «příspěvek» ke zmatení identity.

Erik Erickson, definující identitu, ji popisuje v několika aspektech, jmenovitě:

• Individualita je vědomý pocit vlastní jedinečnosti a vlastní oddělené existence.
• Identita a integrita — pocit vnitřní identity, kontinuita mezi tím, čím člověk byl v minulosti, a tím, čím slibuje, že se stane v budoucnosti; pocit, že život má soudržnost a smysl.
• Jednota a syntéza — pocit vnitřní harmonie a jednoty, syntéza obrazů sebe sama a dětských identifikací do smysluplného celku, který dává vzniknout pocitu harmonie.
• Sociální solidarita je pocit vnitřní sounáležitosti s ideály společnosti a podskupinou v ní, pocit, že vlastní identita má pro lidi respektované touto osobou (referenční skupinou) smysl a že odpovídá jejich očekáváním.

Erickson rozlišuje dva vzájemně závislé koncepty — skupinovou identitu a ego-identitu. Skupinová identita se utváří díky tomu, že od prvního dne života je výchova dítěte zaměřena na jeho zařazení do dané sociální skupiny, na rozvíjení světonázoru, který je této skupině vlastní. Ego-identita se utváří paralelně se skupinovou identitou a vytváří v subjektu pocit stability a kontinuity jeho Já, navzdory změnám, ke kterým dochází u člověka v procesu jeho růstu a vývoje.

Utváření ego-identity nebo, jinými slovy, integrity osobnosti pokračuje po celý život člověka a prochází řadou fází:

1. První fáze individuálního vývoje (od narození do roku). Základní krize: Důvěra versus nedůvěra. Potenciální ego-síla této fáze je naděje a potenciální odcizení je dočasný zmatek.
2. Druhá etapa individuálního vývoje (1 rok až 3 roky). Základní krize: Autonomie vs. Hanba a pochyby. Potenciální síla ega je vůle a potenciální odcizení je patologické sebeuvědomění.
3. Třetí etapa individuálního vývoje (od 3 do 6 let). Základní krize: iniciativa versus vina. Potenciální síla ega je schopnost vidět cíl a usilovat o něj a potenciální odcizení je rigidní fixace rolí.
4. Čtvrtá etapa individuálního vývoje (od 6 do 12 let). Základní krize: Kompetence vs. selhání. Potenciální silou ega je sebevědomí a potenciálním odcizením je stagnace jednání.
5. Pátá etapa individuálního vývoje (od 12 let do 21 let). Základní krize: Záměna identity versus identita. Potenciální síla ega je celistvost a potenciální odcizení je totalita.
6. Šestá etapa individuálního vývoje (od 21 do 25 let). Základní krize: intimita versus izolace. Potenciální síla ega je láska a potenciální odcizení je narcistické odmítnutí.
7. Sedmá etapa individuálního vývoje (od 25 do 60 let). Základní krize: generativita versus stagnace. Potenciální síla ega je starostlivá a potenciální odcizení je autoritářství.
8. Osmá etapa individuálního vývoje (po 60 letech). Základní krize: Integrita versus zoufalství. Potenciální síla ega je moudrost a potenciální odcizení je zoufalství.

Každá fáze životního cyklu je charakterizována specifickým úkolem, který společnost předkládá. Společnost také určuje obsah vývoje v různých fázích životního cyklu. Řešení problému podle Ericksona závisí jak na úrovni již dosaženého rozvoje jedince, tak na celkové duchovní atmosféře společnosti, ve které žije.

Přechod od jedné formy ego-identity k jiné způsobuje krize identity. Krize podle Ericksona nejsou nemocí osobnosti, nejsou projevem neurotické poruchy, ale zlomovými body, «momenty volby mezi pokrokem a regresí, integrací a zpožděním».

Stejně jako mnoho výzkumníků vývoje věku věnoval Erickson zvláštní pozornost dospívání, které se vyznačuje nejhlubší krizí. Dětství se chýlí ke konci. Dokončení této velké etapy životní cesty je charakterizováno vytvořením první integrální formy ego-identity. K této krizi vedou tři vývojové linie: rychlý fyzický růst a puberta ("fyziologická revoluce"); zaujatost tím, „jak vypadám v očích druhých“, „jaký jsem“; potřeba nalézt své profesní povolání, které odpovídá získaným dovednostem, individuálním schopnostem a nárokům společnosti.

Hlavní krize identity padá na dospívání. Výsledkem této fáze vývoje je buď získání «dospělé identity», nebo vývojové opoždění, tzv. difúzní identita.

Interval mezi mládím a dospělostí, kdy se mladý člověk snaží najít své místo ve společnosti metodou pokusů a omylů, Erickson nazval duševní moratorium. Závažnost této krize závisí jak na vyřešení dřívějších krizí (důvěra, nezávislost, aktivita atd.), tak na celé duchovní atmosféře společnosti. Nepřekonaná krize vede ke stavu akutní difuzní identity, která tvoří základ zvláštní patologie dospívání. Syndrom Ericksonovy identity:

• regrese na infantilní úroveň a touha oddálit získání statusu dospělé osoby co nejdéle;
• neurčitý, ale přetrvávající stav úzkosti;
• pocity izolace a prázdnoty;
• neustále být ve stavu něčeho, co může změnit život;
• strach z osobní komunikace a neschopnost emocionálně ovlivnit osoby opačného pohlaví;
• nepřátelství a pohrdání všemi uznávanými společenskými rolemi, dokonce i mužskými a ženskými;
• pohrdání vším domácím a iracionální upřednostňování všeho cizího (na principu «je dobře, kde nejsme»). V extrémních případech se objevuje hledání negativní identity, touha «nestat se ničím» jako jediný způsob sebepotvrzení.

Získání identity se dnes stává nejdůležitějším životním úkolem každého člověka a samozřejmě i jádrem profesní činnosti psychologa. Před otázkou "Kdo jsem?" automaticky způsobil výčet tradičních sociálních rolí. Dnes více než kdy jindy vyžaduje hledání odpovědi zvláštní odvahu a zdravý rozum.