Co tím chtěl autor říci — například ruská klasika? To se asi nikdy s jistotou nedozvíme. Můžeme se ale alespoň pokusit přijít na to, co stojí za určitými činy jeho hrdinů.
Proč si Oblomov nevzal Olgu, kterou miloval?
Odvalme těžký kámen slova «oblomovismus». Přijměme Ilju Iljiče takového, jaký je, a shodněme se, že tento snílek, nepřizpůsobený praktickému životu, chce a má právo být, milovat a být milován. Životní dílo Ilji Iljiče ho děsí a skrývá se před ním ve skořápce snů, aby na cestě nebyl bezbranným šnekem. Někdy tím ale trpí a obviňuje se. V takových chvílích by se chtěl stát jiným – energickým, sebevědomým, úspěšným. Ale stát se odlišným znamená v jistém smyslu přestat být sám sebou, zabít se.
Stolz ho seznámí s Olgou v naději, že krásná mladá žena dokáže vytáhnout Oblomova z ulity válením nebo praním. I když citlivý a pochybující Ilja Iljič zachytí známky tohoto spiknutí proti sobě, propuká románek, který od začátku zní jako prasklý pohár. Jsou otevření a upřímní — tam, kde se střetnou jejich vzájemná očekávání, se objeví trhlina.
Pokud má Olga široké pole nových příležitostí, pak má Oblomov jedinou možnost — zachránit se návratem do své ulity.
Chce ji vzít do světa, o kterém sní, kde vášně nezuří a do hrobu, probuzený, se setká s jejím pokorným mihotavým pohledem. Sní o tom, že ho zachrání, stane se jeho vůdčí hvězdou, udělá z něj svého sekretáře, knihovníka a bude si užívat tuto svou roli.
Oba se ocitají v roli trýznitele i oběti zároveň. Oba to cítí, trpí, ale neslyší se a nemohou se vzdát, odevzdat se tomu druhému. Pokud má Olga široké pole nových možností, pak má Oblomov jedinou možnost — zachránit se návratem do své ulity, což se mu nakonec podaří. Slabost? Jakou sílu ho ale tato slabost stála, jestliže celý rok pak strávil celý rok v apatii a depresích, z nichž se postupně začal dostávat až po těžké horečce!
Mohl románek s Olgou skončit jinak?
Ne, nemohl. Ale mohlo se stát – a stalo se – jiná láska. Vztahy s Agafyou Matveevnou vznikají jakoby samy od sebe, z ničeho a navzdory všemu. Ani on, ani ona na lásku ani nepomyslí, ale už na ni myslí: "Jaká svěží, zdravá žena a jaká hostitelka!"
Nejsou pár — ona je z «jiných», ze «všech», s čímž srovnání je pro Oblomova urážlivé. Ale s ní je to jako v Tarantievově domě: „Sedíš, nestaráš se, na nic nemyslíš, víš, že je ve tvé blízkosti člověk… samozřejmě, nemoudré, nemáš co myslet na výměnu názorů s ním, ale ne mazaný , milý, pohostinný, bez předsudků a nepíchne tě za oči! Dvě lásky Ilji Iljiče jsou odpovědí na položené otázky. "Všechno bude, jak má být, i když je to jinak," říkali staří Číňané.