První, co zaujme, je samozřejmě bohatá zeleň, nespočet palem, keřů a květin. Zchátralé vily připomínají svou někdejší krásu. Zdá se, že různorodí Kubánci spolu soupeří ve zdobení těla (v podobě tetování a piercingu) a barevném oblečení. Obrazy vynikajících revolucionářů na nás hledí z malovaných portrétů, soch, fresek na zdech domů, připomínajících minulé události a kult osobnosti, který zde stále vládne. A samozřejmě zvuk příboje Atlantiku, který je přerušován zvuky latinské hudby z reproduktorů projíždějících starých ruských a amerických aut. Moje cesta začala v Havaně, následovala řada dalších velkých turistických center, malých okresních měst a malých vesniček, které se někdy skládaly z několika domů.
Všude, ať jsme byli kdekoli, jsme potkávali koňské povozy – převážely lidi i různé náklady. Obrovští voli, zapřažení v párech, neoddělitelně jako siamská dvojčata, po celý život orají půdu pluhy. Zemědělci k přepravě zboží využívají osly, krávy a dokonce i kozy. Zdá se, že na ostrově pracuje více zvířat než lidí. A samotní majitelé je více než „odměňují“ bičem, týráním a bitím. Při jízdě autobusem jsem byl svědkem strašlivé scény, kdy se uprostřed silnice zhroutila vyhublá kráva a ten, kdo ji vedl, začal do nebohého zvířete kopat. Pouliční psi, kterých je v ulicích kubánských měst mnoho, také neznají lidskou dobrotu: vyčerpaní se ani nevzdají, vystrašení jakýmkoli kolemjdoucím a pohybem. Na stěnách domů a kandelábrů jsou jako girlandy zavěšeny klece s pěvci: ptáci odsouzení k pomalému umírání pod paprsky spalujícího slunce „potěšují“ lidi svým zpěvem. Bohužel je na Kubě mnoho smutných příkladů vykořisťování zvířat. V regálech bazarů je více masa než ovoce a zeleniny – u té druhé mě zarazil mizerný výběr (koneckonců tropy!). Nekonečné pastviny pro dobytek – zdá se, že jejich území dávno přesáhlo les. A lesy se zase ve velkém kácí a vozí do Evropy do továren na nábytek. Podařilo se mi navštívit dvě vegetariánské restaurace. První se nachází v samotném hlavním městě, ale o druhém bych vám rád řekl více. Klidný kout, který se nachází šedesát kilometrů západně od Havany, ve vesnici Las Teraza. Právě tam, v eko-restauraci „El Romero“, můžete ochutnat nejrůznější vegetariánská jídla, jejichž produkty jsou pěstovány na vlastní zahradě majitele a neobsahují žádné chemické doplňky.
Nabídka restaurace zahrnuje pokrmy z rýže a černých fazolí, smažené banány, ovocné saláty a různé pokrmy z horkých brambor, lilku a dýně. Šéfkuchař navíc nutně udělá pro každého z hostů malý dárek: nealkoholický koktejl nebo sladkosti ve formě šerbetu. Mimochodem, loni se „El Romero“ dostalo do první desítky nejlepších restaurací na Kubě, což číšníci nezapomenou zmínit. Místní ceny jsou vcelku rozumné, jako ve všech zařízeních určených pro turisty (místní obyvatelstvo si takový luxus nemůže dovolit). Instituce nepoužívá plasty, papírové ubrousky a další jednorázové předměty pro domácnost, aby nezanesly životní prostředí odpadky (dokonce i brčka do koktejlů jsou předkládána ve formě opakovaně použitelného bambusu). Do restaurace klidně vcházejí pouliční kočky a kuřata s kuřaty – obsluhu ani nenapadne je vyhánět, neboť politika restaurace říká, že každý živý tvor má stejná práva jako člověk. Tato restaurace pro mě byla prostě radost, protože jako taková na ostrově není žádná kubánská kuchyně: pizza, těstoviny, hamburgery, a pokud budete chtít něco vegetariánského, bude to určitě se sýrem. Sama příroda plná barev nám připomínala, že jsme v tropech: neobyčejně krásné vodopády, písečné pláže, kde písek vydává růžovou barvu, jako slza, průzračná oceánská voda, která září všemi barvami z modré. Plameňáci a volavky, obrovští pelikáni padající jako kámen do vody při lovu ryb. Zvědavé pohledy na provinční obyvatelstvo, které, musím říci, je velmi nadané a vynalézavé: pouliční umění mě nenechalo lhostejným. K vytváření různých soch a pouličních dekorací se tedy používají staré automobilové díly, tvrdé odpadky, domácí potřeby a další odpadky. A k výrobě suvenýrů pro turisty se používají hliníkové plechovky – vyrábí se z nich klobouky, hračky a dokonce i dámské tašky. Kubánská mládež, fanoušci graffiti, malují vchody a stěny domů pestrobarevnými kresbami, z nichž každá má svůj význam a obsah. Každý umělec se nám snaží předat něco svého: například to, že je třeba se chovat slušně a nezaneřádit okolí.
Žádné rozsáhlé akce ani ze strany obyvatel, ani ze strany vlády ohledně likvidace odpadků na ostrově jsem však nezaznamenal. Ostrov Koe Coco, nejdražší a proslulý svými plážemi, obecně působil jako naprostý podvod… Vše, co se dostane do zorného pole turistů, je pečlivě vyčištěno a vzniká dojem ideálního místa, ráje. Ale pohybem podél pobřeží od hotelové zóny je jasné, že tomu tak není. Docela často se plast, skutečná pohroma celé ekologie, pevně zakořenil v přírodní krajině a „zachycuje území“ a nutí obyvatele oceánu, měkkýše, ryby a mořské ptáky, aby se k němu schoulili. A v hlubinách ostrova jsem narazil na obrovskou skládku stavebního odpadu. Opravdu smutný obrázek, před cizinci pečlivě skrytý. Jen u vstupu na jednu z pláží jsem viděl dvě nádrže na separovaný sběr odpadků a plakát, kde jsou turisté žádáni, aby se starali o flóru a faunu ostrova. Samotná atmosféra Kuby je velmi nejednoznačná. Za sebe jsem usoudil, že Kubánci, unavení chudobou, nacházejí útěchu v pití a tanci. Jejich „nechuť“ ke zvířecímu světu a lhostejnost k přírodě je s největší pravděpodobností prvotním nedostatkem základní ekovýchovy. Turistům otevřené hranice ostrova jsou pro samotné občany pevně uzavřené: 90 % obyvatel vidí zahraničí pouze z obrazovek starých trubkových televizorů a internet je zde luxus dostupný pro velmi bohaté lidi. Nedochází k výměně informací s vnějším světem, nemění se zkušenosti a znalosti, tudíž dochází ke stagnaci nejen v oblasti ekovýchovy, ale i etického přístupu ke všemu živému. V době, kdy celý svět postupně dochází k poznání, že „Země je náš společný domov a je třeba ji chránit“, je Kuba jako samostatná planeta mezi ostrovy Latinské Ameriky a celý svět jako celek. točící se kolem své osy, žijící se zastaralými koncepty. Na ostrově podle mě není žádná svoboda. Neviděl jsem hrdě narovnaná ramena a šťastné tváře lidí a bohužel nemohu říci, že by Kubánci milovali své velké dědictví v podobě samotné přírody. I když je to ona, kdo je hlavním lákadlem, kvůli kterému stojí za to ostrov „svobody“ navštívit.