Láska podle pravidel: co je špatného na fiktivních milostných příbězích?

Dospívání se loučíme s kouzelným světem pohádek. Chápeme, že slunce nevyjde na příkaz štiky, na zahradě nejsou zakopány žádné poklady a ze staré lampy se nevynoří všemocný džin a ze škodlivého spolužáka neudělá ondatru.

Některé iluze jsou však nahrazovány jinými — těmi, kterými nás štědře zásobují romantické filmy a knihy. „Romantismus staví lásku k rutině, vášeň k racionální volbě, boj k pokojnému životu,“ říká filozof Alain de Botton. Konflikty, potíže a napjaté očekávání rozuzlení dělají dílo fascinujícím. Když se ale sami snažíme myslet a cítit se jako hrdinové našeho oblíbeného filmu, naše očekávání se obrátí proti nám.

Každý musí najít svou „druhou polovinu“

V životě se setkáváme s mnoha možnostmi spokojených vztahů. Stává se, že se dva lidé vezmou z pragmatických důvodů, ale pak jsou k sobě prodchnuti upřímnou sympatií. Stává se to také takto: zamilujeme se, ale pak si uvědomíme, že spolu nemůžeme vyjít, a rozhodneme se odejít. Znamená to, že vztah byl chybou? Spíše to byla cenná zkušenost, která nám pomohla lépe porozumět sami sobě.

Příběhy, v nichž osud hrdiny buď svede dohromady, nebo je rozdělí různými směry, jako by nás dráždily: ideál je tady, toulat se někde poblíž. Pospěšte si, podívejte se na oba, jinak přijdete o své štěstí.

Ve filmu «Mr. Nikdo» hrdina nežije několik možností do budoucna. Volba, kterou udělá jako dítě, ho svede dohromady se třemi různými ženami – ale pouze s jednou se cítí skutečně šťastný. Autoři varují, že naše štěstí závisí na volbách, které učiníme. Ale tato volba zní radikálně: buď najděte lásku svého života, nebo udělejte chybu.

Přijetím těchto pravidel hry se odsuzujeme k věčným pochybnostem. I když jsme potkali toho pravého, pochybujeme – je opravdu tak dobrý? Rozumí nám? Nebo jsi možná měl všeho nechat a odcestovat s tím chlápkem-fotografem, který tak krásně zpíval s kytarou na firemním večírku? K čemu tyto házení mohou vést, je vidět na příkladu osudu Emmy Bovaryové z Flaubertova románu.

„Celé dětství prožila v klášteře, obklopena opojnými romantickými příběhy,“ přemítá Allen de Botton. — V důsledku toho se inspirovala, že její vyvolený by měl být dokonalou bytostí, schopnou hluboce porozumět její duši a zároveň ji intelektuálně i sexuálně vzrušovat. Protože tyto vlastnosti u svého manžela nenašla, pokusila se je vidět u milenců – a sama se zničila.

Lásku je třeba získat, ale ne udržet

„Velkou část našich životů trávíme touhou a hledáním něčeho, co si ani neumíme představit,“ píše psycholog Robert Johnson, autor knihy „My: Hluboké aspekty romantické lásky“. "Neustále pochybujeme, měníme se z jednoho partnera na druhého a nemáme čas poznat, jaké to je být ve vztahu." Ale můžete si za to sami? Není to model, který vídáme v hollywoodských filmech?

Milenci jsou odloučeni, do jejich vztahu neustále něco zasahuje. Až ke konci spolu nakonec skončí. Jak se ale jejich osud bude vyvíjet dál, nevíme. A často to ani nechceme vědět, protože se bojíme zničení tak těžce dosažené idyly.

„V životě většiny z nás vypadá hlavní výzva jinak než v životě literárních a filmových hrdinů,“ říká Alain de Botton. „Najít partnera, který nám vyhovuje, je jen první krok. Dále musíme vycházet s osobou, kterou sotva známe.

Zde se odhaluje podvod, který spočívá v myšlence romantické lásky. Náš partner se nenarodil proto, aby nás dělal šťastnými. Snad si i uvědomíme, že jsme se s naším vyvoleným spletli. Z hlediska romantických představ je to katastrofa, ale někdy právě to vybízí partnery k tomu, aby se lépe poznali a ukončili iluze.

Pokud pochybujeme – život nám dá odpověď

Romány a scénáře se řídí zákony vyprávění: události se vždy řadí tak, jak to autor potřebuje. Pokud se hrdinové rozejdou, pak se po mnoha letech mohou definitivně setkat — a toto setkání rozdmýchá jejich city. V životě je naopak mnoho náhod a události se často dějí nekonzistentně, bez vzájemné souvislosti. Ale romantické myšlení nás nutí hledat (a nacházet!) souvislosti. Můžeme se například rozhodnout, že náhodné setkání s bývalou láskou není vůbec náhodné. Možná je to stopa osudu?

V reálném životě se může stát cokoliv. Můžeme se do sebe zamilovat, pak vychladnout a pak si znovu uvědomit, jak je nám náš vztah drahý. V romantické literatuře a kinematografii je tento pohyb obvykle jednostranný: když si postavy uvědomí, že jejich city ochladly, rozptýlí se různými směry. Pokud s nimi autor nemá jiné plány.

„Ve snaze zachytit znamení, která nám osud údajně posílá, upadáme do sebeklamu,“ říká Alain de Botton. "Zdá se nám, že náš život je řízen něčím zvenčí, a v důsledku toho se vyhýbáme odpovědnosti za svá rozhodnutí."

Láska znamená vášeň

Filmy jako Fall in Love with Me If You Dare nabízejí nekompromisní postoj: vztah, ve kterém jsou city vyhrocené až na hranici možností, je cennější než jakákoli jiná forma náklonnosti. Postavy, které nedokážou vyjádřit své city přímo, se navzájem mučí, trpí vlastní zranitelností a zároveň se snaží toho druhého získat, donutit ho přiznat svou slabost. Rozcházejí se, najdou si jiné partnery, zakládají rodiny, ale po mnoha letech chápou: odměřený život v páru jim nikdy nepřinese vzrušení, které zažili jeden s druhým.

„Od dětství jsme si zvykli vídat postavy, které se neustále pronásledují, doslova i obrazně,“ říká Sheryl Paul, konzultantka pro úzkostnou poruchu. „Tento vzorec zvnitřňujeme a začleňujeme ho do našeho scénáře vztahů. Zvykáme si na to, že láska je neustálé drama, že předmět touhy by měl být vzdálený a nedostupný, že je možné oslovit druhého a projevit své city pouze prostřednictvím citového násilí.

Výsledkem je, že svůj milostný příběh vybudujeme podle těchto vzorů a odřízneme vše, co vypadá jinak. Jak poznáme, že je pro nás partner vhodný? Musíme si položit otázku: Cítíme v jeho přítomnosti úctu? Žárlíme na ostatní? Je v tom něco nedostupného, ​​zakázaného?

„Po vzorech romantických vztahů se dostáváme do pasti,“ vysvětluje Sheryl Paul. – Ve filmech příběh postav končí ve fázi zamilovanosti. V životě se vztahy dále vyvíjejí: vášeň ustupuje a atraktivní chlad partnera se může změnit v sobectví a vzpurnost - nezralost.

Když souhlasíme s tím, že budeme žít život literární nebo filmové postavy, očekáváme, že vše půjde podle plánu. Osud nám sešle Lásku v pravou chvíli. Přitlačí nás k Němu (nebo Ji) u dveří, a jak stydlivě sbíráme věci, které nám vypadly z rukou, vznikne mezi námi cit. Pokud je to osud, určitě budeme spolu, ať se stane cokoli.

Žijeme podle scénáře a stáváme se zajatci těch pravidel, která fungují pouze ve fiktivním světě. Pokud se ale odvážíme za zápletku a budeme plivat na romantické předsudky, věci budou s největší pravděpodobností o něco nudnější než naše oblíbené postavy. Ale na druhou stranu z vlastní zkušenosti pochopíme, co vlastně chceme a jak propojit naše touhy s touhami partnera.

Zdroj: Financial Times.