Všechno dělají společně: kde je jeden, tam je druhý. Život bez partnera pro ně nemá smysl. Vypadá to jako ideál, po kterém mnozí touží. Ale taková idylka je plná nebezpečí.
„Trávíme spolu veškerý volný čas, vždy spolu jezdíme za přáteli a známými, na dovolenou jezdíme jen my dva,“ říká šestadvacetiletá Kateřina.
„Neexistuji bez tebe“ je motto nerozlučných párů. Maria a Yegor spolupracují. „Jsou jako jeden organismus – milují totéž, oblékají se do stejného barevného schématu, dokonce si navzájem doplňují fráze,“ říká psychoanalytik Saverio Tomasella, autor knihy The Merge Relationship.
Obecná zkušenost, strach a zvyk
Psychoanalytik se domnívá, že nerozlučné páry lze rozdělit do tří typů.
První typ — jedná se o vztahy, které vznikly velmi brzy, kdy partneři ještě prožívali své utváření. Mohli by to být kamarádi ze školy, možná i ze základní školy. Zkušenost ze společného vyrůstání upevňuje jejich vztah – v každém období svého života se viděli vedle sebe jako odraz v zrcadle.
Druhý typ — když jeden z partnerů a možná oba nesnesou osamělost. Pokud se jeho vyvolená rozhodne strávit večer odděleně, cítí se opuštěný a nepotřebný. Potřeba splynout v takových lidech je motivována strachem, že zůstanou sami. Takové vztahy se nejčastěji znovuzrodí, stanou se spoluzávislými.
Třetí typ — ti, kteří vyrostli v rodině, ve které byl vztah jen takový. Tito lidé prostě následují vzorec, který měli vždy před očima.
Křehká idylka
Samy o sobě vztahy, v nichž jsou životy partnerů úzce provázány, nelze nazvat toxickými. Jako u všeho ostatního jde o umírněnost.
"V některých případech si hrdličky stále zachovávají určitou míru autonomie a to se nestává problémem," říká Saverio Tomasella. — V jiných se splynutí stává úplným: jeden bez druhého se cítí vadný, méněcenný. Existuje pouze „my“, nikoli „já“. V druhém případě často ve vztahu vzniká úzkost, partneři mohou žárlit a snažit se jeden druhého ovládat.
Emoční závislost je nebezpečná, protože zahrnuje intelektuální a dokonce i ekonomickou závislost.
Když se osobní hranice stírají, přestáváme se oddělovat od druhé osoby. Dochází k tomu, že sebemenší nesouhlas vnímáme jako ohrožení blahobytu. Nebo naopak, když se rozpustíme v jiném, přestaneme naslouchat sami sobě a v důsledku toho — v případě zlomu — zažijeme akutní osobní krizi.
„Emoční závislost je nebezpečná, protože zahrnuje intelektuální a dokonce i ekonomickou závislost,“ vysvětluje odborník. "Jeden z partnerů často žije jako pro dva, zatímco druhý zůstává nezralý a neschopný samostatně se rozhodovat."
Závislé vztahy se nejčastěji rozvíjejí mezi lidmi, kteří jako děti neměli se svými rodiči bezpečný vztah založený na důvěře. „Tato již patologická potřeba jiného člověka se stává způsobem – bohužel, neúspěšně –, jak zaplnit emocionální prázdnotu,“ vysvětluje Saverio Tomasella.
Od soutoku k utrpení
Závislost se projevuje různými signály. Může to být úzkost i z krátkodobého odloučení od partnera, touha sledovat každý jeho krok, vědět, co v konkrétní chvíli dělá.
Dalším znakem je uzavření páru samo o sobě. Partneři snižují počet kontaktů, navazují méně přátel, oddělují se od světa neviditelnou zdí. Všichni, kdo si dovolí pochybovat o své volbě, se stanou nepřáteli a jsou odříznuti. Taková izolace může dokonce vést ke konfliktům a narušení vztahů s příbuznými a přáteli.
Pokud na svém vztahu pozorujete tyto příznaky, vyplatí se co nejdříve konzultovat s terapeutem.
„Když je závislost zjevná, láska se vyvine v utrpení, ale i pomyšlení na rozchod se partnerům zdá neuvěřitelné,“ komentuje Saverio Tomasella. — Aby se partneři mohli objektivně podívat na situaci, musí si především uvědomit sami sebe jako individuality, naučit se naslouchat svým touhám a potřebám. Možná se rozhodnou zůstat spolu – ale za nových podmínek, které budou brát v úvahu osobní zájmy každého z nich.