120 km severně od Kalkaty v Západním Bengálsku, na břehu posvátné řeky Gangy, je duchovní centrum zvané Mayapur. Hlavní myšlenkou tohoto projektu je ukázat, že moderní civilizace má skutečnou alternativu, která vám umožní najít zásadně jiné štěstí.
Vnější činnost člověka tam přitom nijak neničí životní prostředí, protože tato činnost je založena na pochopení hlubokého propojení člověka, přírody a Boha.
Mayapur byl založen v roce 1970 Mezinárodní společností pro vědomí Krišny, aby prakticky ztělesňoval myšlenky védské filozofie a kultury.
Zde jsou čtyři zásadní kroky, které radikálně mění celou atmosféru společnosti: přechod k vegetariánství, zduchovnění vzdělávacího systému, přechod k nemateriálním zdrojům štěstí a odmítnutí urbanizace prostřednictvím přechodu k agrární ekonomice.
Přes veškerou zdánlivou nepravděpodobnost zavedení těchto myšlenek pro moderní obyvatele Západu to byli západní stoupenci Véd, kdo zahájili tento projekt, a teprve později se vytáhli Indové, pro které je tato kultura tradiční. Za 34 let bylo v Centru postaveno několik chrámů, škola, farma, mnoho hotelů, ášramů (duchovních ubytoven), obytných budov a několik parků. Letos začne stavba gigantického védského planetária, které bude zobrazovat různé úrovně planetárních systémů a forem života, které tam sídlí. Mayapur již nyní přitahuje obrovské množství poutníků, kteří mají zájem o pravidelné festivaly. Za víkend tímto komplexem projde až 300 tisíc lidí, kteří se do tohoto ráje na zemi přijíždějí podívat především z Kalkaty. Ve védských dobách byla celá Indie taková, ale s příchodem Kali Yugy (období nevědomosti) tato kultura upadla.
Zatímco lidstvo hledá alternativu k civilizaci, která ničí duši, indická kultura, nepřekonatelná ve své duchovní hloubce, povstává z trosek, pod které se ji Západ snažil pohřbít. Nyní se sami obyvatelé Západu ujímají vedení při oživování této nejstarší lidské civilizace.
Prvním úkolem osvícené, civilizované společnosti je poskytnout lidem možnost rozvinout jejich duchovní potenciál na maximum. Skutečně kultivovaní lidé se neomezují na honbu za pomíjivým štěstím v podobě uspokojování základních potřeb jídla, spánku, sexu a ochrany – to vše je dostupné i zvířatům. Lidskou společnost lze nazvat civilizovanou pouze tehdy, je-li založena na touze porozumět podstatě Boha, Vesmíru a smyslu života.
Mayapur je projekt, který ztělesňuje sen těch, kteří usilují o soulad s přírodou a Bohem, ale zároveň zůstávají aktivním členem společnosti. Zvýšený zájem o duchovní sféru obvykle člověka odvrací od světských záležitostí a stává se společensky zbytečným. Tradičně na Západě člověk celý týden pracuje, zapomíná na nejvyšší životní cíl a teprve v neděli může jít do kostela, myslet na věčné, ale od pondělí se zase vrhá do světského povyku.
Toto je typický projev duality vědomí vlastní modernímu člověku – je třeba si vybrat jedno z těchto dvou – hmotu nebo ducha. Ale ve védské Indii nebylo náboženství nikdy považováno za „jeden z aspektů života“. Náboženství byl život sám. Život byl zcela zaměřen na dosažení duchovního cíle. Tento syntetický přístup, spojující duchovní a materiální, činí život člověka harmonickým a zbavuje ho nutnosti spěchat do extrémů. Na rozdíl od západní filozofie, zmítané věčnou otázkou nadřazenosti ducha nebo hmoty, Védy prohlašují Boha za zdroj obojího a vyzývají k tomu, abyste mu sloužili ve všech aspektech svého života. Takže i denní rutina je zcela zduchovněna. Právě tato myšlenka je základem duchovního města Mayapura.
Uprostřed komplexu se nachází chrám se dvěma obřími oltáři ve dvou sálech, které pojmou současně 5 osob. Lidé, kteří tam žijí, mají zvýšený duchovní hlad, a proto chrám není nikdy prázdný. Kromě rituálů doprovázených neustálým zpíváním Svatých jmen Boha se v chrámu ráno a večer konají přednášky o védských písmech. Vše je pohřbeno v květinách a božských vůních. Ze všech stran se ozývají sladké zvuky duchovní hudby a zpěvu.
Ekonomickým základem projektu je zemědělství. Pole kolem Mayapuru jsou obdělávána pouze ručně – zásadně se nepoužívá žádná moderní technologie. Půda je orána na býcích. Jako palivo se používá palivové dřevo, suchý hnůj a plyn, který se získává z hnoje. Ruční stavy poskytují lněné a bavlněné tkaniny. Z místních rostlin se vyrábí léky, kosmetika, barviva. Talíře se vyrábí ze sušených lisovaných listů nebo banánových listů, hrnky z netvrzené hlíny a po použití se opět vrátí na zem. Není potřeba mýt nádobí, protože ho krávy sežerou spolu se zbytkem potravy.
Nyní, při plné kapacitě, Mayapur pojme 7 tisíc lidí. V budoucnu by jeho populace neměla přesáhnout 20 tisíc. Vzdálenosti mezi budovami jsou malé a téměř každý se pohybuje pěšky. Nejrychleji používají kola. Hlinité domy s doškovými střechami harmonicky koexistují vedle moderních budov.
Pro děti je zde mezinárodní základní a střední škola, kde se kromě všeobecně vzdělávacích předmětů dávají základy védské moudrosti, vyučují hudbu, různé aplikované vědy: práci na počítači, ájurvédské masáže atd. Na závěr škole se vydává mezinárodní certifikát, který umožňuje vstup na vysokou školu.
Pro ty, kteří se chtějí věnovat čistě duchovnímu životu, je tu duchovní akademie, která školí kněze a teology. Děti vyrůstají v čisté a zdravé atmosféře harmonie těla i ducha.
To vše se nápadně liší od moderní „civilizace“, která nutí lidi mačkat se ve špinavých, přelidněných, zločinem zamořených městech, pracovat v nebezpečných průmyslových odvětvích, dýchat otrávený vzduch a jíst jedovaté jídlo. S tak chmurnou současností lidé míří do ještě horší budoucnosti. nemají v životě žádný duchovní cíl (plody ateistické výchovy). Ale řešení těchto problémů nevyžaduje žádné investice – stačí lidem vrátit zrak a osvětlit život světlem duchovního poznání. Po přijetí duchovní potravy budou sami usilovat o přirozený způsob života.