«Psychická úzkost, smutek, pocit bezvýchodnosti – důvod, proč jít k psychoterapeutovi»

Začněme úplně od začátku. Jak poznám, že potřebuji pomoc psychoterapeuta?

Anna Varga, systémová rodinná terapeutka: První známkou toho, že je potřeba pomoc psychoterapeuta, je psychické utrpení, smutek, pocit bezvýchodnosti, když si člověk uvědomí, že mu jeho příbuzní a známí neradí správně.

Nebo se domnívá, že s nimi nemůže diskutovat o svých pocitech – pak by se měl pokusit vyhledat svého psychoterapeuta a promluvit si s ním o svých zkušenostech.

Mnoho lidí si myslí, že specialista, se kterým budou spolupracovat, napadne jejich osobní prostor. Jak byste vysvětlil, že jde o pomoc, a ne jen o bolestné probírání problémů?

Nebo psychoterapeutova chorobná zvědavost... Vidíte, na jedné straně tyto názory dělají čest psychoterapeutovi: naznačují, že psychoterapeut je nějaká mocná bytost, která se může někomu dostat do hlavy. Je to samozřejmě hezké, ale není.

Na druhé straně neexistuje žádný zvláštní obsah vašeho vědomí – takový, který je „na policích“ ve vaší hlavě, za zavřenými dveřmi a který by terapeut mohl vidět. Tento obsah nelze vidět ani zvenčí, ani mimochodem zevnitř.

Psychologické obsahy se utvářejí, strukturují a vyjasňují nám (jak na intelektuální, tak emocionální úrovni) až během rozhovoru. Takhle jsme my.

To znamená, že se neznáme, a proto žádný psychoterapeut nemůže proniknout…

…Ano, proniknout do toho, co sami neznáme. Naše smutky se nám vyjasňují (a tím pádem s nimi můžeme nějak pracovat a někam se posouvat) v procesu rozhovoru, kdy formulujeme, dostáváme odpověď a společně zvažujeme situaci z různých úhlů pohledu.

Smutek je často přítomen ne ve slovech, ne v pocitech, ale v jakési soumrakové formě předpocitů, předmyšlenek. To je do jisté míry i nadále záhadou.

Existuje další strach: co když mě psychoterapeut odsoudí — řekne, že nevím, jak se mám chovat nebo jak se rozhodovat?

Terapeut je vždy na straně klienta. Pracuje pro klienta, aby mu pomohl. Vzdělaný psychoterapeut (a ne člověk, který se někde sebral, nazval se psychoterapeutem a šel do práce) dobře ví, že odsuzování nikdy nikomu nepomůže, není v něm žádný terapeutický smysl.

Pokud jsi udělal něco, čeho opravdu lituješ, znamená to, že jsi ten okamžik tolik přežil a nikdo nemá právo tě soudit.

„Dobře vzdělaný terapeut“: co do toho dáváte? Vzdělání je akademické a praktické. Co je podle vás pro terapeuta důležitější?

Na mém názoru zde vůbec nezáleží: řádně vzdělaný psychoterapeut je profesionál, který splňuje určitá kritéria.

Neptáme se, co je správně vzdělaný matematik! Chápeme, že by měl mít vyšší vzdělání v matematice a tuto otázku si klade každý psycholog a psychoterapeut.

U lékařů také často klademe tuto otázku: může mít doktorský titul, ale léčit se k němu nebudeme.

Ano, je to pravda. Jak vypadá obecně uznávané vzdělání pomáhajícího psychologa, psychoterapeuta? Jedná se o základní psychologické, zdravotnické vzdělání nebo diplom sociálního pracovníka.

Základní vzdělání předpokládá, že student získal základní znalosti o psychologii člověka obecně: o vyšších duševních funkcích, paměti, pozornosti, myšlení, sociálních skupinách.

Pak nastupuje speciální pedagogika, v jejímž rámci učí vlastně pomáhající činnost: jak jsou uspořádány lidské dysfunkce a jaké jsou metody a prostředky, kterými lze tyto dysfunkce převést do funkčního stavu.

V životě člověka nebo rodiny jsou chvíle, kdy jsou v patologickém stavu, a jsou chvíle, kdy fungují perfektně. Proto koncept patologie a normy nefunguje.

Toto je osobní terapie, kterou musí podstoupit. Bez toho nemůže efektivně pracovat. Proč odborník potřebuje osobní terapii? Aby za prvé pochopil, jaký klient je, a za druhé, aby dostal pomoc, přijal ji, což je velmi důležité.

Mnoho studentů psychologických fakult věří, že po zahájení praxe všem mocně pomohou a zachrání je. Pokud ale člověk nebude vědět, jak vzít, přijmout, požádat o pomoc, nebude moci nikomu pomoci. Dávání a braní jsou dvě strany téže mince.

Navíc musí být sám léčen v procesu psychoterapie: «k lékaři, uzdrav se sám». Zbavte se svých vlastních problémů, které má každý, těch problémů, které mohou narušovat pomoc druhému člověku.

Například za vámi přijde klient a má stejné problémy jako vy. Když si to uvědomíte, stanete se pro tohoto klienta zbytečnými, protože jste ponořeni do světa svého vlastního utrpení.

Psychoterapeut v procesu práce zažívá nová utrpení, ale už ví, jak se s nimi vypořádat a kam jít, má nadřízeného, ​​člověka, který může pomoci.

Jak si vybrat svého psychoterapeuta? Jaká jsou kritéria? Osobní náklonnost? Znamení pohlaví? Nebo má smysl přistupovat ze strany metody: existenciální, systemická rodinná či gestalt terapie? Má vůbec klient možnost hodnotit různé druhy terapií, pokud není specialista?

Myslím, že to všechno funguje. Pokud o psychologickém přístupu něco víte a zdá se vám rozumný, vyhledejte odborníka, který jej praktikuje. Pokud jste se setkali s psychologem a nebyla tam důvěra, pocit, že vám rozumí, hledejte někoho, u koho takový pocit vznikne.

A mužský terapeut nebo žena… Ano, takové požadavky jsou, zvláště v rodinné terapii, pokud jde o sexuální dysfunkce. Muž může říct: "Nepůjdu k ženě, ona mi nebude rozumět."

Předpokládejme, že jsem již vstoupil do terapie, trvá to už nějakou dobu. Jak mám pochopit, jestli postupuji, nebo jsem se naopak dostal do slepé uličky? Nebo že je čas ukončit terapii? Existují nějaké interní směrnice?

To je velmi složitý proces. Kritéria pro ukončení psychoterapie by teoreticky měla být v procesu prodiskutována. Je uzavřena psychoterapeutická smlouva: psycholog a klient se dohodnou, co pro ně bude dobrým výsledkem společné práce. To neznamená, že představa o výsledku se nemůže změnit.

Například rodina přichází s teenagerem a tento teenager chápe, že pro něj terapeut vytvořil snadnou a bezpečnou komunikační situaci. A začne svým rodičům říkat velmi nepříjemné věci, urážlivé a pro ně těžké. Začínají se vztekat, věří, že terapeut dítě vyprovokoval. To je normální, nejdůležitější je říct o tom terapeutovi.

Měl jsem například manželský pár. Žena je tichá, submisivní. Během terapie začala „vstávat z kolen“. Muž se na mě velmi zlobil: „Co to je? Kvůli tobě mi začala klást podmínky! Ale nakonec se láska, kterou k sobě navzájem cítili, začala rozšiřovat, prohlubovat, nespokojenost byla rychle překonána.

Psychoterapie je často nepříjemný proces. Je velmi žádoucí, aby po sezení člověk odcházel v lepší náladě, než vešel, ale ne vždy tomu tak je. Pokud je v psychoterapeuta důvěra, pak je úkolem klienta neskrývat svou nespokojenost s ním, zklamání, vztek.

Psychoterapeut ze své strany musí vidět známky skryté nespokojenosti. Například vždy přišel na schůzku včas a teď se začal opožďovat.

Terapeut by měl klientovi položit otázku: „Co dělám špatně? Věřím, že vzhledem k tomu, že se opozdíte, máte kromě touhy sem přijít i nechuť. Je vidět, že se mezi námi děje něco, co ti moc nesedí. Pojďme to zjistit."

Zodpovědný klient se neskrývá, pokud mu v procesu psychoterapie něco nevyhovuje, a říká o tom přímo terapeutovi.

Dalším důležitým tématem je etika ve vztahu mezi terapeutem a klientem. Pro ty, kteří se chystají na schůzku, je důležité si představit, v jakých hranicích budou interagovat. Jaká jsou práva klienta a jaké povinnosti má psychoterapeut?

Etika je opravdu velmi vážná. Psychoterapeut má informace o klientovi, je pro klienta směrodatnou, významnou postavou a nemůže toho zneužívat. Je důležité chránit klienta před dobrovolným či nedobrovolným zneužitím ze strany psychoterapeuta.

První je soukromí. Terapeut respektuje vaše soukromí, kromě případů, kdy jde o život a smrt. Za druhé – a to je velmi důležité – žádné interakce mimo zdi kanceláře.

To je zásadní bod a velmi málo si toho uvědomujeme. Rádi se s každým kamarádíme, komunikujeme neformálně…

Klienti nás rádi zapojují do vztahů: kromě toho, že jsi můj terapeut, jsi také můj přítel. A to za účelem zlepšení bezpečnosti. Jakmile ale začne komunikace mimo kancelář, psychoterapie končí.

A silnější vlny lásky, přátelství, sexu to okamžitě odplaví. Nemůžete si proto navzájem prohlížet domy, chodit spolu na koncerty a představení.

Další téma, které je v naší společnosti mimořádně aktuální. Předpokládejme, že chápu, že můj přítel, bratr, dcera, otec, matka potřebují pomoc. Vidím, že se cítí špatně, chci pomoci, přemlouvám je k psychoterapeutovi, ale nejdou. Co mám dělat, když upřímně věřím v terapii, ale můj blízký v ni nevěří?

Smiřte se a čekejte. Pokud nevěří, pak není připraven tuto pomoc přijmout. Platí takové pravidlo: kdo hledá psychoterapeuta, ten potřebuje pomoc. Řekněme, že matka, která si myslí, že její děti potřebují terapii, je s největší pravděpodobností sama klientkou.

Myslíte si, že psychoterapie není v naší společnosti stále příliš známá? Mělo by se to propagovat? Nebo stačí, že existují psychoterapeuti a každý, kdo je potřebuje, si k nim najde cestu sám?

Potíž je v tom, že není třeba hovořit o homogenní společnosti. Některé kruhy o psychoterapeutech vědí a využívají jejich služeb. Je ale také obrovské množství lidí, kteří zažívají duševní utrpení a kterým by mohl pomoci psychoterapeut, ale o terapii nic neví. Moje odpověď je samozřejmě, že je třeba vzdělávat, propagovat a vyprávět.

Rozhovor byl natočen pro společný projekt časopisu Psychologies a rádia «Culture» «Status: in a relationship» v lednu 2017.