Pokud osobní zdraví hovoří o udržitelnosti rozvoje člověka a úspěchu jeho osobního růstu, pak potřeba seberealizace — o tom, jak moc člověk usiluje o osobní růst, hovoří o intenzitě touhy člověka rozvíjet se.
Jsou lidé, kteří jsou osobně zdraví, přirozeně a neustále se vyvíjejí, a přitom se tímto tématem vůbec nezatěžují.
"No, asi se vyvíjím... Proč se nevyvíjet?" Opravdu to potřebuji? Nevím, nemyslela jsem si… prostě tak žiju.
Na druhé straně jsou lidé, pro které je seberealizace velmi důležitá, cítí a prožívají potřebu seberealizace, potřeba je napjatá, ale jejich osobní růst a rozvoj je značně narušen.
„Chápu, že chátrám, opravdu chci růst a vyvíjet se, ale něco ve mně neustále zasahuje, neustále mě sráží dolů. Začnu vstávat včas, cvičit, dělat si seznam úkolů na den – pak se prostě nedokážu přemoci, alespoň se zabiju!
Optimální míra potřeby seberealizace
Existují důkazy, že předčasná nebo příliš intenzivní potřeba seberealizace má špatný vliv na osobní a duševní zdraví jedince.
Viz studie OI Motkova „O paradoxech procesu sebeaktualizace osobnosti“