Polevik tvrdý (Agrocybe dura)
- Oddělení: Basidiomycota (Basidiomycetes)
- Pododdělení: Agaricomycotina (Agaricomycetes)
- Třída: Agaricomycetes (Agaricomycetes)
- Podtřída: Agaricomycetidae (Agaricomycetes)
- Objednávka: Agaricales (Agaric nebo Lamellar)
- Čeleď: Strophariaceae (Strophariaceae)
- Rod: Agrocybe
- Typ: Agrocybe dura (polní pole těžké)
- Agrocibe těžké
- Hraboš je pevný
Polevik tvrdý (Agrocybe dura)
řádek:
3-10 cm v průměru, s věkem se výrazně mění – zprvu polokulovité, pravidelného tvaru, kompaktní, tlustě masité, s hustým bílým částečným závojem; houba dozrává, otevírá se a ztrácí svůj tvar, často (zřejmě za sucha) pokrytá povrchovými prasklinami, z nichž vystupuje bílá, bavlněná dužina. Okraje klobouku dospělých hub mohou vypadat velmi nedbale kvůli otrhaným zbytkům soukromého přehozu. Barva se výrazně liší, od bílé, téměř sněhově bílé (v mládí) až po špinavě žlutou, béžovou. Dužnina klobouku je tlustá, bílá, s mírným zápachem, různí autoři dostávají různá hodnocení – od „příjemná houba“ po „nepříjemná“.
Evidence:
Časté, přilnavé, tlusté, někdy velmi široké, u mladých hub často s charakteristickým „neuspořádáním“, pak jednoduše nerovnoměrné. Začátek životní cesty se provádí pod ochranou hustého bílého závoje. Barva – od světle šedavé nebo nahnědlé v mládí až po tmavě hnědou u dospělých jedinců. Zbarvení tvrdých plátků prochází přibližně stejným vývojem jako u žampionů, zde však v gamutu převládají spíše šedavé než načervenalé odstíny.
Spórový prášek:
Tmavě hnědá.
Noha:
Poměrně dlouhé a štíhlé, 5-12 cm na výšku a 0,5-1 cm na tloušťku, válcovité, pevné, jen občas se ve spodní části rovnoměrně rozšiřují. Barva – bělošedá, matnější než čepice. Povrch stonku může být pokryt zlomenými a charakteristicky zvlněnými vlákny, což působí dojmem pubescence. Zbytky soukromého krytu rychle mizí a u dospělých hub nemusí být vůbec patrné. Maso nohy je tvrdé, vláknité, našedlé.
Šíření:
Roste od poloviny léta (podle jiných zdrojů již od července) na loukách, zahradách, parcích, trávnících, preferuje humanizovanou krajinu. Podle literárních údajů je Argocybe dura „silosaprofyt“, rozkládající zbytky trav, čímž se odlišuje od „shluku“ Agrocybe praecox – jeho další zástupci se živí dřevem a pilinami.
Podobné druhy:
Přesně řečeno, podle některých výzkumníků Agrocybe trvá (ona, mimochodem, agrocybe vadí) není zcela samostatný druh. (A obecně v mykologii nabývá taxon „pohled“ nějaký jiný význam, ne jako v jiné biologii.) A lidsky řečeno, pak může být tvrdá agrocyba (nebo tvrdé pole) tak podobná rané agrocybe (nebo raný terénní pracovník, jako jeho ďábel v ), že je lze rozlišit pouze mikroskopem, a i to ne vždy. Agrocybe dura má údajně větší výtrusy. Vlastně právě na základě velikosti výtrusů jsem houby, které jsou na fotce, přisoudil tomuto druhu.
Tvrdý agrocibe od žampionů je ale velmi snadné rozeznat. Ve stáří si nejsou vůbec podobné a u mladých hub – šlachovitá válcovitá noha, zemitá barva talířů a absence příjemné anýzové vůně. Vůbec to nevypadá jako šampaňské.
Poživatelnost:
Není jasné; zřejmé, zděděné od Agrocybe praecox. V tom smyslu, že můžete jíst, ale nechcete.