Alexander Minin, přední výzkumný pracovník Institutu globálního klimatu a ekologie Roshydromet a Ruské akademie věd, se snaží zmírnit hbitost, s jakou mnozí hodnotí svou účast na změnách životního prostředí. „Tvrzení člověka o ochraně přírody lze přirovnat k volání blech, aby zachránili slona,“ správně uzavírá.
Skutečný neúspěch loňského mezinárodního ekologického fóra o změně klimatu v Kodani přiměl doktora biologie k zamyšlení nad oprávněností hesla „ochrana přírody“.
Zde je to, co píše:
Ve společnosti jsou podle mého názoru ve vztahu k přírodě dva přístupy: prvním je tradiční „ochrana přírody“, řešení jednotlivých problémů životního prostředí tak, jak se objevují nebo jsou objeveny; druhým je zachování člověka jako biologického druhu v přírodě Země. Je zřejmé, že strategie rozvoje v těchto oblastech se budou lišit.
V posledních desetiletích převládá první cesta a Kodaň 2009 se stala jejím logickým a významným milníkem. Zdá se, že je to slepá cesta, i když velmi atraktivní. Slepá ulička z několika důvodů. Lidské nároky na ochranu přírody lze přirovnat k volání blech, aby zachránili slona.
Biosféra Země je nejsložitější systém, jehož principy a mechanismy fungování jsme se teprve začali učit. Prošel dlouhou (několik miliard let) cestou evoluce, odolal mnoha planetárním kataklyzmatům, doprovázeným téměř úplnou změnou v subjektech biologického života. Navzdory zdánlivé, v astronomickém měřítku, pomíjivé povaze (tloušťka tohoto „filmu života“ je několik desítek kilometrů), biosféra prokázala neuvěřitelnou stabilitu a vitalitu. Meze a mechanismy jeho stability stále nejsou jasné.
Člověk je pouze součástí tohoto úžasného systému, který se podle evolučních standardů objevil před několika „minutami“ (je nám asi 1 milion let), ale do globální hrozby se stavíme až v posledních několika desetiletích – „sekundách“. Systém (biosféra) Země se zachová a jednoduše se zbaví prvků, které narušují její rovnováhu, jak se to stalo milionkrát v historii planety. Jak to bude u nás, je technická otázka.
Druhý. Boj za zachování přírody se nevede s příčinou, ale s následky, jejichž počet každým dnem nevyhnutelně roste. Jakmile jsme zachránili zubra nebo jeřába sibiřského před vyhynutím, jsou ohroženy desítky a stovky druhů zvířat, o jejichž existenci ani netušíme. Vyřešíme problémy s oteplováním klimatu – nikdo nemůže zaručit, že se za pár let nebudeme starat o postupné ochlazování (zvláště proto, že souběžně s oteplováním probíhá velmi reálný proces globálního stmívání, který oslabuje skleníkový efekt ). A tak dále.
Hlavní důvod všech těchto problémů je dobře znám – tržní model ekonomiky. Ještě na začátku minulého století se to mačkalo na kousku Evropy, celý svět žil na principech tradiční ekonomiky. V současné době je tento model rychle a pečlivě zaváděn po celém světě. Tisíce závodů, továren, rypadel, těžby ropy, plynu, dřeva, těžby uhlí a zpracovatelských komplexů po celém světě se snaží uspokojit stále rostoucí potřeby občanů.
Pokud se tento samojedský proces nezastaví, pak se řešení některých ekologických problémů, stejně jako zachování člověka, změní v boj s větrnými mlýny. Přestat znamená omezit spotřebu, a to radikálně. Je společnost (především západní, protože tuto spirálu požírající zdroje zatím roztáčí právě jejich spotřeba) na takové omezení a virtuální odmítnutí principů tržní ekonomiky připravena? Při vší zjevné obavě západních zemí o problémy životního prostředí a jejich ochotě je řešit je těžké uvěřit v odmítání „základů demokracie“.
Pravděpodobně polovina původního obyvatelstva Evropy zasedá v různých komisích, výborech, pracovních skupinách pro zachování, ochranu, kontrolu… atd. Ekologické organizace organizují akce, píší výzvy, dostávají granty. Tato situace vyhovuje mnoha, včetně veřejnosti a politiků (je se kde ukázat), byznysmenů (další páka v konkurenčním boji a každým dnem výraznější). Během několika posledních desetiletí jsme byli svědky vzniku řady různých globálních „environmentálních hrozeb“ („ozonová díra“, nemoc šílených krav, prasečí a ptačí chřipka atd.). Značná část z nich rychle zmizela, ale na jejich studium nebo boj proti nim byly vyčleněny prostředky a to nemalé a někdo tyto prostředky dostal. Navíc vědecká stránka problémů pravděpodobně nezabere víc než pár procent, zbytek jsou peníze a politika.
Vrátíme-li se ke klimatu, je třeba poznamenat, že žádný z „odpůrců“ oteplování není proti snižování emisí skleníkových plynů. Ale to není problém přírody, ale náš. Je zřejmé, že emise (jakékoli) musí být minimalizovány, ale proč toto téma spojovat s problémem změny klimatu? Mírné nachlazení jako letos v zimě (s obrovskými ztrátami pro Evropu!) může na tomto pozadí sehrát negativní roli: „odpůrci“ teorie antropogenního oteplování klimatu dostanou trumf k odstranění jakýchkoli omezení emisí vůbec: příroda , říkají, zvládá dost dobře.
Strategie zachování člověka jako biologického druhu je podle mého názoru smysluplnější, z ekologických a ekonomických pozic jasnější než boj na mnoha frontách za ochranu přírody. Pokud je potřeba nějaká úmluva v oblasti ochrany přírody, pak je to úmluva o zachování člověka jako biologického druhu. Měla by odrážet (s přihlédnutím k tradicím, zvykům, způsobu života atd.) základní požadavky na životní prostředí člověka, na lidské činnosti; ve vnitrostátních právních předpisech by tyto požadavky měly být zohledněny a přísně vymáhány, přizpůsobeny jejich podmínkám.
Pouze pochopením našeho místa v biosféře se můžeme v přírodě zachovat a minimalizovat svůj negativní dopad na ni. Tím se mimochodem vyřeší i problém ochrany přírody, který je pro dotčenou část společnosti atraktivní.