„Někteří lidé si na své problémy a nezdravé chování tak zvyknou, že nejsou připraveni se s nimi rozloučit,“ říká psychiatr a psychoanalytik Charles Turk, který se psychoanalýze věnuje více než 20 let.
Když byl Charles Turk studentem medicíny a stážistou v nemocnici, všiml si, že pacienti, kteří se fyzicky zotavili, často stále pociťují emocionální úzkost. Pak se nejprve začal zajímat o psychiatrii, která se právě takovýmto momentům věnuje.
Vzdělával se dříve, než psychiatrie „znovu objevila fungování mozku“ a většina jeho učitelů a vedoucích se specializovala na psychoanalýzu – to předurčilo jeho volbu.
Charles Turk dodnes ve své praxi kombinuje oba směry — psychiatrii a psychoanalýzu. Jeho práce získala uznání v odborném kruhu. V roce 1992 obdržel cenu od National Alliance for Mentally Ill, profesní organizace psychiatrů. V roce 2004 — další ocenění od mezinárodní psychoanalytické organizace International Federation for Psychoanalytic Education.
Jak se psychoanalýza liší od psychoterapie?
Charles Turk: Psychoterapie podle mě pomáhá zbavit se symptomů, které člověka ruší. Psychoanalýza se na druhé straně zaměřuje na identifikaci a řešení vnitřních konfliktů, které jsou základem těchto symptomů.
Jak přesně psychoanalýza pacientům pomáhá?
Umožňuje vám vytvořit bezpečný prostor a klient může volně mluvit o tématech, o kterých nikdy předtím s nikým nediskutoval — zatímco analytik do procesu nezasahuje.
Popište proces psychoanalýzy. Jak konkrétně s klienty pracujete?
Nedávám žádné formální pokyny, ale vytvářím pro klienta bezpečný prostor a nenápadně ho navádím a nabádám k vyplnění tohoto prostoru tak, aby pro něj byl co nejužitečnější. Základem této práce jsou «volné asociace», které klient v procesu vyjadřuje. Ale má plné právo odmítnout.
Když člověk poprvé vidí profesionála, jak si vybrat mezi psychoanalýzou a jinými formami terapie?
Nejprve se musí zamyslet nad tím, co přesně ho trápí. A pak se rozhodněte, co chce od spolupráce se specialistou získat. Jednoduše zmírnit nebo zbavit se příznaků problému nebo hlouběji prostudovat a prozkoumat svůj subjektivní stav.
Jak se práce psychoanalytika liší od toho, co nabízejí specialisté jiných oblastí a metod?
Nedávám rady, protože psychoanalýza vyzývá člověka, aby v sobě našel klíč – a už ho má – od vězení, které si pro sebe vybudoval. A snažím se léky nepředepisovat, i když v některých případech mohou také hrát důležitou roli v celkovém procesu léčby.
Řekněte nám o své osobní zkušenosti s psychoanalytikem.
Zatímco jsem sám ležel na pohovce, můj psychoanalytik pro mě vytvořil ten velmi bezpečný prostor, ve kterém jsem mohl nacházet prostředky a řešení, jak se zbavit pocitů odcizení, strachu, obsedantní tvrdohlavosti a deprese, které mě dlouho sužovaly. Nahradila ji „obyčejná lidská nespokojenost“, kterou Freud svým pacientům slíbil. Ve své praxi se snažím o totéž u svých klientů.
Nikdy klientům neslibuji víc, než jim rozhodně můžu dát.
Komu podle vás může psychoanalýza pomoci?
V našem oboru se věří, že existuje určitý soubor kritérií, podle kterých lze určit, kdo je vhodný pro psychoanalýzu. Předpokládá se, že metoda může být potenciálně nebezpečná pro «zranitelné jedince». Ale došel jsem k jinému úhlu pohledu a domnívám se, že nelze předvídat, kdo bude mít z psychoanalýzy prospěch a kdo ne.
Se svými klienty se snažím nenápadně zahájit psychoanalytickou práci a vytvořit vhodné podmínky. Mohou kdykoli odmítnout, pokud mají pocit, že je to pro ně příliš obtížné. Tímto způsobem se lze vyhnout takzvaným «nebezpečím».
Někteří lidé si na své problémy a nezdravé chování tak zvyknou, že nejsou připraveni je nechat jít. Psychoanalýza však může být užitečná pro každého, kdo chce pochopit, proč se znovu a znovu dostává do stejných nepříjemných situací, a je odhodlán to napravit. A chce se zbavit zážitků a nepříjemných projevů, které mu otravují život.
Měl jsem pár pacientů, kteří se v předchozí terapii dostali do slepé uličky, ale po spoustě práce se nám podařilo jejich stav zlepšit — dokázali si najít místo ve společnosti. Tři z nich trpěli schizofrenií. Další tři měli hraniční poruchu osobnosti a trpěli těžkými následky psychotraumat v dětství.
Ale byly i neúspěchy. Například tři další pacienti zpočátku vkládali velké naděje do „léčby mluvením“ a byli pro terapii, ale během toho to vzdali. Poté jsem se rozhodl zákazníkům nikdy neslibovat víc, než jim rozhodně mohu dát.