Odejdou ze střední školy nebo si dají pauzu a pak se vrátí. Než získají bakalářský nebo magisterský titul, mohou se léta přesouvat z kurzu do kurzu. Jsou tak neorganizovaní nebo líní, jak si o nich mnozí myslí? Nebo poražení, jak si o sobě myslí? Podle nedávného výzkumu však věci nejsou tak jasné.
Říká se jim také „potulní studenti“ nebo „putující studenti“. Zdá se, že se potulují kolem studentského sboru a nedávají na věc všechno - diplom nebo nic. Někoho obtěžují. Někdo vzbuzuje sympatie a dokonce závist: „Lidé vědí, jak se nenapínat a v klidu vycházet se svými neúspěchy ve škole.“
Ale jsou opravdu tak filozofičtí ohledně neúspěšných zkoušek a testů? Je pravda, že je jim jedno, jestli se učí stejným tempem nebo ne? Na pozadí vrstevníků, kteří vedou hektický studentský život, je těžké necítit se jako poražený. Vůbec nezapadají do obecného konceptu «Rychlejší, Vyšší, Silnější».
Dlouhodobý výzkum ukázal, že fenomén věčného studenta má mnoho příčin. Jedním z nich je, že ne každý má blízko k myšlence být nejlepší a usilovat o výšky. Každý z nás potřebuje svůj vlastní, osobně vypočítaný čas na trénink. Každý má své tempo.
Kromě touhy odložit vše na později existují i další zážitky, které delší učení provázejí.
Podle průzkumu provedeného Spolkovým statistickým úřadem (das Statistische Bundesamt — Destatis) v letním semestru 2018 je v Německu 38 studentů, kteří k dokončení studia potřebují 116 nebo více semestrů. Jedná se o čistou dobu studia, bez prázdnin, stáží.
Statistiky získané Státním ministerstvem informací a technologií Severního Porýní-Vestfálska (NRW) na druhou stranu dávají představu o tom, jak velký může být počet těch, kteří potřebují více času na vzdělávání, od okamžiku, kdy vstoupí do školy. Německá univerzita, pouze s přihlédnutím k vysokoškolskému semestru.
Podle rozboru provedeného v zimním semestru 2016/2017 se ukázalo, že těch, kteří potřebují více než 20 semestrů, je 74 lidí. To je téměř 123 % všech studentů v kraji. Tato čísla ukazují, že téma dlouhodobého učení není jen výjimkou z pravidla.
Kromě touhy prokrastinovat existují i další zážitky, které doprovázejí delší učení.
Za to nemůže lenost, ale život?
Možná někteří prostě nedokončí studium kvůli lenosti nebo proto, že je pohodlnější být studentem. Pak mají výmluvu, proč nevyrazit do světa dospělých s jeho 40hodinovým pracovním týdnem, neradostnými kancelářskými pracemi. Existují však i jiné, přesvědčivější důvody pro dlouhodobé učení.
Pro některé je vzdělání velkou finanční zátěží, která nutí studenty pracovat. A práce zpomaluje proces učení. V důsledku toho se ukazuje, že hledají práci, aby mohli studovat, ale chybí jim kvůli tomu hodiny.
Může to být i psychická zátěž, kdy student, který nastoupil na konkrétní vysokou školu, vlastně neví, co chce. Mnoho studentů trpí chronickým stresem: není snadné být neustále v závodě. Zvláště pokud jsou rodičům neustále připomínáno, co je stojí studium jejich syna či dcery na vysoké škole.
Pro některé je tak obtížné «strávit», že je nutná lékařská péče a jsou nuceni opustit školu. Stres, obavy z budoucnosti, z finanční stability často vedou k dlouhodobé depresi.
Možná věčný student pochybuje o zvolené cestě profesní realizace, životních plánech, potřebě vysokoškolského vzdělání. Filozofie úspěchu se zdá být dost otrávená i těmi nejznámějšími perfekcionisty a kariéristy. Možná je «věčný student» rozumnější než jeho spolužáci, zaměřený na výsledky.
Místo toho, aby se lámal přes koleno a za každou cenu běžel do cíle, přiznává, že je pro něj důležitější nedusit se knižním prachem v dusné knihovně a připravovat se v noci na zkoušky, ale raději někde zhluboka dýchat túra s batohem na zádech.
Nebo snad láska zasáhla do obvyklého průběhu výchovného procesu? A mnohem důležitější je strávit víkend ne u stolu s učebnicemi, ale v náručí a společnosti své milované.
"Co tě zbohatlo?"
Co když s takovými studenty přestaneme zacházet jako s „mentálním postižením“ a uvidíme o něco více než řadu banálních akademických prázdnin? Možná spolužák strávil deset semestrů studiem filozofie, která ho zajímá, a léto v úspěšné snaze přivydělat si pak čtyři semestry studiem práv.
Oficiálně zameškaný čas nebyl promarněn. Stačí se zeptat, co to pro něj znamenalo, co dělal a co se během všech těch semestrů naučil. Někdy ten, kdo váhá a dovolí si zastavit a dát si pauzu, získá více životních zkušeností než ten, kdo čtyři šest let nonstop studoval a pak byl jako štěně do vody okamžitě vržen na trh práce.
„Věčný student“ dokázal pocítit život a jeho možnosti a po obnovení studia si vědoměji zvolil směr a formu (prezenční, kombinovaná, dálková).
Nebo se možná rozhodl, že nepotřebuje vyšší vzdělání (alespoň prozatím) a že by bylo lepší získat nějakou praktickou specializaci na vysoké škole.
Proto se nyní v Německu a dalších evropských zemích stalo populární mezi absolventy škol a jejich rodiči dát si pauzu na rok nebo dva, než jejich syn nebo dcera nastoupí na vysokou školu. Někdy se to ukáže být výhodnější než účast v klání o diplom.