Být silný, snášet útrapy, zatnout zuby, jít životem se vztyčenou hlavou, nežádat o podporu a pomoc... Zdá se nám, že jen tím, že se staneme takovými, si získáme respekt a lásku těch nejvíce pro nás důležití lidé. Odkud tato instalace pochází a je tomu skutečně tak? Psycholožka Galina Turetskaya říká.
"Žádná síla, žádná touha žít." — Natasha se zavřela v bytě, ponořila se na několik měsíců do deprese u postele. Peníze docházejí. Přerušila vztahy s milovanou osobou, dala výpověď v práci…
Je nejmladším dítětem v rodině, ale nikdy jí nikdo finančně nepomohl. I když cereálie skončily v pronajatém bytě a Natasha v autobuse omdlela hlady, nešla se ani najíst k rodičům. Nemluvě o žádosti o půjčku.
"Pokud přiznám, že jsem selhal, přestanou mě milovat." Samozřejmě o tom nepřemýšlela tak, jak si lidé myslí, co si vzít na sebe nebo kam vyrazit na dovolenou. Ale ta myšlenka byla hluboko uvnitř. Zde je návod: nejprve si myslíme myšlenku a pak myslí nás.
Trvalo dlouho, než se rozvinulo přesvědčení, že „nejsem milován, když jsem slabý“. Moje matka procházela kolem kanceláře, kde Natasha pracovala, a nesla oběd své starší sestře. O mnoho let později se Natasha zeptala: "Mami, proč?" Maminka byla upřímně překvapená: „Ano?! Copak jsem vám oběma nepřinesl oběd?!»
Sestřiny narozeniny byly předem naplánované, dárek byl projednán na rodinné radě. Ze svých dárků si Natasha pamatuje pouze panenku – už osm let.
První narozeniny v nezávislém životě: soused z koleje si za stipendium koupil statného plyšového medvídka a květiny – a nechápal, proč má Natasha záchvat vzteku. A zdálo se, že vběhla do reality jako kandelábr: ukázalo se, že někdo může chtít, abych měl dovolenou?! Stalo se to?
Abyste se otevřeli lásce, musíte nejprve čelit hořkosti a hněvu a truchlit nad ztrátou, aniž byste se obviňovali ze slabosti.
Neexistuje žádná láska, protože existuje postoj být silný? Nebo musíte být vždy silní, abyste získali byť jen trochu lásky? Je to jako věčná hádka o tom, co bylo dřív, slepice nebo vejce. Důležitá není dialektika, ale výsledek.
"Miluji své rodiče. Z posledních sil. Tady už ale nejde o lásku, ale o její deficit, o savou potřebu přijetí. A uvnitř — nahromaděná zášť. Na každé narozeniny. Za každé prošlé jídlo. Za peníze půjčené od rodičů na jediný čas vzaté zpět. A rodiče se nesmíš urazit, jinak se nebudou milovat vůbec?
Ale aby se člověk otevřel lásce, musí nejprve čelit hořkosti a hněvu a truchlit nad ztrátou, aniž by se obviňoval ze slabosti. Teprve poté mohla Natasha přiznat své rodině, že ne všechno v jejím životě odpovídá duhové iluzi, kterou vytvořila. A rodiče ji neodstrčili! Ukázalo se, že ona sama postavila zeď nelásky z ledových cihel zášti. Tento chlad ji spoutal a nedovolil jí dýchat (v doslovném i přeneseném smyslu, protože zášť svazuje tělo, činí dýchání povrchním)…
O několik dní později Natasha se slzami v očích vyprávěla, jak četla článek o uzdravení ženy: když můžeš přijít za svou matkou, polož jí hlavu na kolena... A právě v tu chvíli její matka zavolala, což se samo o sobě nestávalo často. : „Dcero, jak se máš? Přijď na návštěvu, nakrmím tě chutným jídlem a pak si k tobě lehneme, jen tě pohladím po hlavě.“
Led se prolomil. Rozhodně.