Starost o dítě je věčným společníkem rodičovství. Ale naše úzkost je často neopodstatněná. Můžeme se zbytečně bát už jen proto, že víme málo o vlastnostech konkrétního dětského věku, říká dětská psycholožka Taťána Bednik.
psychologie: Jaké falešné poplachy o dítěti mají podle vašich zkušeností rodiče?
Tatiana Bednik: Někdo v rodině měl například dítě s autismem. A rodičům se zdá, že jejich dítě dělá stejná gesta, chodí po špičkách stejným způsobem — to znamená, že lpí na vnějších, zcela bezvýznamných znameních a začínají si dělat starosti. Stává se, že matka a dítě se v temperamentu neshodují: je klidná, melancholická a on je velmi mobilní, aktivní. A zdá se jí, že s ním něco není v pořádku. Někoho trápí, že se dítě pere o hračky, ačkoliv na jeho věk je toto chování zcela normální a rodiče se bojí, že vyrůstá agresivně.
Jsme příliš nakloněni chovat se k dítěti jako k dospělým?
T. B.: Ano, často jsou problémy spojené s nepochopením toho, co dítě je, jaké jsou rysy konkrétního věku, jak moc je dítě schopno regulovat své emoce a chovat se tak, jak chceme. Nyní se rodiče velmi zaměřují na raný vývoj a často si stěžují: potřebuje jen běhat, nemůžete ho přimět, aby si sednul a poslouchal pohádky, nebo: dítě ve vývojové skupině nechce sedět u stolu a dělat něco, ale chodí po místnosti. A to je asi 2-3leté dítě. I když i pro 4-5leté dítě je těžké zůstat v klidu.
Další typickou stížností je, že malé dítě je zlobivé, má návaly vzteku, trápí ho strachy. Ale v tomto věku ještě není vyvinutá mozková kůra, která je zodpovědná za kontrolu, neumí si poradit se svými emocemi. Až mnohem později se naučí dívat se na situaci zvenčí.
Stane se to samo od sebe? Nebo částečně záleží na rodičích?
T. B.: Je velmi důležité, aby ho rodiče pochopili a litovali ho! Nejčastěji mu ale říkají: „Drž hubu! Přestaň! Jdi do svého pokoje a nevycházej, dokud se neuklidníš!" Chudák dítě je už tak naštvané, a navíc je vyhnán!
Nebo jiná typická situace: 2-3leté dítě na pískovišti sebere hračku druhému — a dospělí ho začnou stydět, nadávat mu: „Styď se, tohle není tvoje auto, to je Petina, dej mu to!" Ale ještě nechápe, co je „moje“ a co „cizí“, proč mu to vyčítat? Formování mozku dítěte je velmi závislé na prostředí, na vztazích, které si vytváří s blízkými.
Někdy se rodiče děsí, že nejprve pochopili dítě, a pak přestali…
T. B.: Ano, může být pro ně obtížné znovu vybudovat a pochopit, že se to mění. Dokud je dítě malé, matka se k němu dokáže chovat velmi rozumně a korektně, pojišťuje ho a umožňuje mu převzít iniciativu. Teď ale vyrostl — a jeho matka není připravena udělat krok dál a dát mu více nezávislosti, stále se k němu chová stejně jako k malému. Zvláště často dochází k nedorozumění, když se dítě stane teenagerem. Už se považuje za dospělého a jeho rodiče se s tím nemohou smířit.
Každá věková fáze má své vlastní úkoly, své vlastní cíle a vzdálenost mezi dítětem a rodiči by se měla zvětšovat a zvětšovat, ale ne všichni dospělí jsou na to připraveni.
Jak se můžeme naučit rozumět dítěti?
T. B.: Je důležité, aby se na něj matka od nejútlejšího věku dítěte dívala, reagovala na jeho sebemenší změny, viděla, co cítí: napjaté, vyděšené… Naučila se číst signály, které dítě vysílá, a on — ji. Vždy jde o vzájemný proces. Někdy rodiče nechápou: o čem mluvit s dítětem, které stále nemůže mluvit? Ve skutečnosti, komunikujeme s dítětem, vytváříme s ním tato spojení, jde o vzájemné porozumění.
Ale stále nám něco chybí. Jak se mohou rodiče vypořádat s pocitem viny?
TB: Zdá se mi, že vše je jednoduché. Všichni jsme nedokonalí, všichni jsme „nějakí“ a podle toho vychováváme „nějaké“ a ne ideální děti. Pokud se vyvarujeme jedné chyby, uděláme další. Pokud rodič nakonec jasně vidí a vidí, v čem udělal chybu, může přemýšlet, co s tím, jak teď jít dál, jak jednat jinak. V tomto případě nás pocit viny dělá moudřejšími a lidštějšími, umožňuje nám se rozvíjet.