Vyvíjet tlak na lítost, obviňovat ostatní za to, že jsou zdraví a prosperující, je mezi těmi, kdo profesionálně pomáhají lidem, špatná forma. Co je toxická charita a jak ji rozpoznat, vysvětluje Masha Subanta, ředitelka nadace Kind Club Foundation.
„Toxická“ charita se stává, když někdo začne „dělat dobro“ na úkor někoho jiného, manipuluje, aby využíval zdroje jiných lidí, nevěnuje pozornost pocitům druhých. Podívejme se blíže na to, v čem se projevuje.
1. Bylo vám řečeno, že byste měli pomoci. Nikdo nikomu nic nedluží. Když pomáháte, ne proto, že se cítíte zavázáni nebo se bojíte výčitky, ale protože to upřímně chcete, jedině taková pomoc je cenná.
Výzvy na sociálních sítích „nebuď lhostejný“, „jsme lidi nebo kdo“, „neodpustí se projít kolem“ nepřitahují, ale odpuzují. Ve skutečnosti jde o skrytou manipulaci s emocemi a pocity. Jsme zahanbeni a nuceni dělat věci, které nechceme. Ale stěží se to dá nazvat dobročinností.
2. Spočítají vám peníze a poradí, co s nimi. Místo toho, abyste vypili šálek kávy, koupili si další sukni nebo si vzali dovolenou, měli byste své peníze věnovat něčemu, na čem „skutečně záleží“. Důležité pro koho? Pro tebe? A je možné nazvat dobrý skutek, když se vaše touhy v průběhu odepisují?
Všichni pracujeme, abychom žili lépe. Je logické, že chceme doplnit zdroj a odměnit se za naše úsilí. Je v pořádku chtít také něco pro sebe.
Hlavní je, že ten člověk vlastně rád pomáhá. Pak to všechno udělá znovu
Laskavost začíná u člověka a jde od člověka k člověku. Proto je důležité, aby ten, kdo dává, se staral nejen o druhé. Jinak jsou před námi dvě cesty: buď bude brzy potřebovat pomoc i on, nebo opustí charitu a bude si zoufat, že pomůže všem.
Pomáhat, jak nejlépe umíte, když cítíte potřebu, naslouchat svým pocitům, abyste si vybrali nejpohodlnější způsob pomoci – to je opatrnější přístup k charitě.
3. Neustále se cítíte provinile. Říká se vám, že nepomáháte dostatečně. Mohlo to být víc, jednou v životě budeš mít větší štěstí. Začnete se ve všem omezovat, ale pocit, že se moc nesnažíte, nezmizí.
Hlavní je, že ten člověk vlastně rád pomáhá. Pak to bude dělat znovu a znovu. Zkontrolujte sami sebe: když uděláte dobrý skutek, měli byste se cítit dobře na duši.
4. Odmítají vám poskytnout dokumenty. Na celkem rozumné otázky — kde můžete vidět dokumenty a jaká je výše poplatku, co za tyto peníze plánují udělat a jak to pomůže, zda existují doporučení od lékařů — na vás létají obvinění: „Co shledáváš chybu?"
Urážíte se, stydíte se, že jste bezduchý člověk a svými otázkami doděláváte již tak bezútěšnou matku, nešťastného sirotka, ubohého invalidu? Utečte, bez ohledu na to, jak je to dítě / kotě / dospělý líto. Ti, kdo sbírku organizují, jsou povinni ukázat a vysvětlit, kam vaše peníze půjdou.
Charita je dobrovolná a hluboce osobní. Takový je náš vztah ke světu a v každém vztahu by měl být dobrý
Udělejte závěry, jakmile uslyšíte: „Nedarovali ani jeden rubl, ale dělají si nároky“, „Kolik jste převedli? Dovolte mi, abych vám tyto peníze vrátil, abyste se tolik netrápil.“
K tomu však nemusí dojít — často po první otázce budete posláni do zákazu.
5. Neprosili jste o radu, ale jste poučeni, jak správně pomáhat. Pomáháte dětem? Proč ne zvířata? Zvířata? Není ti líto lidí? Proč nejdeš do dětských domovů?
Když mi odborníci na „pohovky“ napíšou, že pomáhám špatným způsobem a těm špatným, odpovídám stručně: otevřete si svůj fond a pomozte, jak uznáte za vhodné. Charita je dobrovolná a hluboce osobní. Takový je náš vztah ke světu a v každém vztahu by měl být dobrý, jinak jaký je v nich smysl?