Pokud se chcete o někom dozvědět více, podívejte se, jaký má tato osoba vztah k ostatním. Vždyť čím více si vážíme a milujeme sami sebe, tím opatrněji a ohleduplněji se chováme ke svým blízkým.
Při čtení dalšího příběhu o domácím násilí přítel podrážděně řekl: „Absolutně nechápu, co se děje v jejich mozcích! Jak je možné na jednu stranu se tak posmívat a na druhou stranu vydržet tak dlouho?! Je to trochu šílené."
Setkáme-li se u druhých s chováním, které si neumíme vysvětlit, často mluvíme o jejich šílenství nebo hlouposti. Je těžké proniknout do vědomí někoho jiného, a pokud se vy sami nechováte jako ten, kterému nerozumíte, nezbývá než pokrčit zmateně rameny. Nebo se přesto pokusit s pomocí logiky a vlastních zkušeností najít odpověď: proč?
Při těchto hledáních se lze spolehnout na zásadu, kterou již dávno objevili psychologové a filozofové: v komunikaci s druhým se nemůžeme povznést nad úroveň vztahů k sobě samým.
Oběť má svého vnitřního tyrana, který ji terorizuje a zbavuje ji práva na sebeúctu.
Jinými slovy, to, jak se chováme k ostatním, naznačuje, jak se chováme sami k sobě. Kdo neustále zahanbuje ostatní, stydí se sám za sebe. Kdo si vylévá nenávist na druhých, nenávidí sám sebe.
Existuje známý paradox: mnoho manželů a manželek, kteří terorizují své rodiny, má pocit, že vůbec nejsou mocní agresoři, ale nešťastné oběti těch, které trápí. Jak je tohle možné?
Faktem je, že uvnitř psychiky těchto tyranů již existuje vnitřní tyran a ten, zcela nevědomý, zesměšňuje tu část jejich osobnosti, která je přístupná vědomí. Nevidí tohoto vnitřního tyrana, je nepřístupný (stejně jako my nevidíme svůj vzhled bez zrcadla) a promítají tento obraz na ty, kteří jsou poblíž.
Oběť má ale také svého vnitřního tyrana, který ji terorizuje a zbavuje ji práva na sebeúctu. Nevidí v sobě hodnotu, a tak se vztahy se skutečným externím tyranem stávají důležitějšími než osobní blaho.
Čím více se obětujeme, tím více požadujeme od druhých.
Pravidlo „jako se sebou, tak s ostatními“ platí v pozitivním smyslu. Starat se o sebe začíná starat se o druhé. Respektováním vlastních přání a potřeb se učíme respektovat ostatní.
Odmítneme-li se o sebe postarat, zcela se věnovat druhým, pak odepřeme i svému okolí právo postarat se o sebe bez nás. Tak se rodí touha „pečlivě škrtit“ a „dělat dobro“. Čím více se obětujeme, tím více požadujeme od druhých.
Pokud tedy chci porozumět vnitřnímu světu druhého, dívám se na to, jak se chová k ostatním.
A pokud na sobě chci něco vidět, budu dávat pozor na to, jak jsem s ostatními lidmi. A pokud je to s lidmi špatné, zdá se, že dělám „špatné“ především sám sobě. Protože úroveň komunikace s ostatními je dána především úrovní komunikace se sebou samým.