Hlasy v hlavě, které lidé se schizofrenií slyší, jsou často terčem vtipů, jednoduše proto, že představa něčeho takového je pro mnohé z nás opravdu děsivá. Je však velmi důležité pokusit se překonat tento strach a pochopit, co se přesně odehrává v myslích pacientů, abychom udělali další krok k destigmatizaci této a mnoha dalších duševních poruch.
Jedním z příznaků schizofrenie (a nejen jí) jsou sluchové halucinace a jejich spektrum je poměrně široké. Někteří pacienti slyší pouze jednotlivé zvuky: pískání, šepot, vrčení. Jiní mluví o artikulované řeči a hlasech, které je oslovují určitými zprávami — včetně příkazů různého druhu. Stává se, že pacienta k něčemu podněcují — například přikazují ublížit sobě nebo druhým.
A existují tisíce důkazů o takových hlasech. Takto popisuje tento fenomén popularizátor vědy, biolog Alexander Panchin, v populárně vědecké knize „Ochrana před černou magií“: „Pacienti se schizofrenií často vidí, slyší a cítí věci, které tam nejsou. Například hlasy předků, andělů nebo démonů. Někteří pacienti se proto domnívají, že jsou manipulováni ďáblem nebo tajnými službami.“
Samozřejmě pro ty, kteří nikdy nic podobného nezažili, je těžké tomuto druhu halucinací uvěřit, ale studie využívající funkční magnetickou rezonanci (fMRI) potvrzují, že mnoho lidí skutečně slyší to, co ostatní neslyší. Co se děje v jejich mozku?
Ukazuje se, že během halucinačních epizod u schizofrenních pacientů se aktivují stejné oblasti mozku jako u těch z nás, kteří slyší skutečný hluk. Několik studií fMRI prokázalo zvýšenou aktivaci v oblasti Broca, oblasti mozku zodpovědné za produkci řeči.
Proč je aktivována ta část mozku, která je zodpovědná za vnímání řeči, jako by člověk skutečně něco slyšel?
Destigmatizace duševních chorob je složitý a neuvěřitelně důležitý společenský proces.
Podle jedné teorie jsou takové halucinace spojeny s nedostatkem struktury mozku — například se slabým spojením mezi čelním a temporálním lalokem. „Určité skupiny neuronů, které jsou odpovědné za tvorbu a vnímání řeči, mohou začít fungovat autonomně, mimo kontrolu nebo vliv jiných mozkových systémů,“ píše psychiatr Ralph Hoffman z Yale University. "Je to, jako by se smyčcová sekce orchestru najednou rozhodla hrát vlastní hudbu a ignorovala všechny ostatní."
Zdraví lidé, kteří nikdy nic podobného nezažili, často raději vtipkují o halucinacích a bludech. Pravděpodobně je to naše obranná reakce: představit si, že se v hlavě náhle objeví cizí monolog, který nelze přerušit snahou vůle, může být opravdu děsivé.
Proto je destigmatizace duševních chorob složitý a neuvěřitelně důležitý společenský proces. Cecilly McGaugh, astrofyzička z USA, vystoupila na konferenci TED s projevem «Nejsem zrůda», kde hovořila o své nemoci a o tom, jak žije člověk s takovou diagnózou.
Ve světě pracují na destigmatizaci duševních chorob velmi různí odborníci. Týká se to nejen politiků, psychiatrů a sociálních služeb. Rafael D. de S. Silva, docent počítačových technologií na University of Southern California, a jeho kolegové tedy navrhli bojovat proti stigmatizaci pacientů se schizofrenií pomocí … rozšířené reality.
Zdraví lidé (experimentální skupina zahrnovala studenty medicíny) byli požádáni, aby prošli relací rozšířené reality. Byla jim ukázána audiovizuální simulace halucinací při schizofrenii. Při zkoumání účastnických dotazníků vědci zaznamenali výrazné snížení skepse a větší empatii k příběhu schizofrenního pacienta, který jim byl vyprávěn před virtuální zkušeností.
Přestože povaha schizofrenie není zcela jasná, je zřejmé, že destigmatizace psychiatrických pacientů je nesmírně důležitým společenským úkolem. Pokud se totiž nestydíte onemocnět, pak se nebudete stydět obrátit se o pomoc na lékaře.