"Hodiny tikají!", "Kdy můžeme očekávat doplnění?", "Je ve vašem věku ještě příliš pozdě?" Takové narážky utlačují ženy a brání jim v informovaném rozhodování o tom, mít děti.
To poslední, co žena chce slyšet, je, aby jí bylo řečeno, kdy má mít děti. Přesto se mnoho lidí domnívá, že je jejich povinností ženám připomínat, že pro ženy je lepší rodit brzy, kolem 25 let. K obvyklým argumentům „biologických hodin“ nyní dodávají: padá na nás příliš mnoho rodinných starostí.
Podle «poradců» se odsuzujeme k životu v samém středu «sendviče» tří generací. Musíme se postarat jak o malé děti, tak o naše staré rodiče. Náš život se změní v nekonečný povyk s plenkami pro děti a rodiče a kočárky, děti a invalidy, rozmary a problémy bezmocných blízkých.
Když mluví o tom, jak stresující je takový život, nesnaží se ho zmírnit. Bude to těžké? Už to víme — díky odborníkům, kteří nám léta říkají, jak těžké pozdní těhotenství bývá. Nepotřebujeme další tlak, stud a strach, že „promeškáme“ naši šanci.
Pokud chce žena mít děti brzy, nechte ji. Ale víme, že to není vždy možné. Nemusíme mít dost peněz na uživení dítěte, nemusíme hned najít vhodného partnera. A ne každý chce vychovávat dítě sám.
Kromě budoucích „potíží“ se žena, která neměla dítě do 30 let, cítí jako vyvrhel
Přitom je nám stále podsouváno, že bez dětí náš život nemá smysl. Kromě budoucích „problémů“ se žena, která neměla dítě do 30 let, cítí jako vyvrhel: všechny její kamarádky už jedno nebo dvě porodily, neustále mluví o štěstí mateřství a — zcela přirozeně — začnou svou volbu považovat za jedinou správnou.
V některých ohledech mají zastánci myšlenky raného mateřství pravdu. Statistiky ukazují, že počet těhotenství u žen nad 40 let se od roku 1990 zdvojnásobil. Totéž se děje ve skupině žen nad 30 let. A u 25letých se toto číslo naopak snižuje. Přesto si myslím, že se není čeho obávat. Být součástí „sendvičové generace“ není tak špatné. Vím, o čem mluvím. Prošel jsem tím.
Moje matka mě porodila v 37 letech. Ve stejném věku jsem se stala matkou. Když se konečně narodila dlouho očekávaná vnučka, babička byla ještě docela veselá a aktivní. Můj otec se dožil 87 let a matka 98 let. Ano, ocitl jsem se právě v situaci, kterou sociologové nazývají „sendvičová generace“. Ale to je jen jiný název pro širší rodinu, kde spolu žijí různé generace.
V každém případě bychom si na tuto situaci měli zvyknout. Dnes lidé žijí déle. Dobré pečovatelské domy jsou příliš drahé a život tam není tak zábavný. Žít spolu jako jedna velká rodina samozřejmě občas není moc pohodlné. Ale jaký rodinný život je úplný bez domácích nepříjemností? Zvykáme si jak na tlačenici, tak na hluk, pokud je náš vztah celkově zdravý a láskyplný.
Ale ruku na srdce: kdykoli se rozhodneme mít děti, nastanou problémy.
Rodiče mi pomáhali a podporovali mě. Nikdy mi nevyčítali, že „stále nejsem ženatý“. A zbožňovali svá vnoučata, když se narodila. V některých rodinách se rodiče a děti nenávidí. Některé maminky odmítají jakékoli rady vlastních maminek. Jsou rodiny, ve kterých probíhá skutečná válka, kde se jedni snaží druhým vnucovat své koncepty a pravidla.
Ale co potom věk? Nesetkají se se stejnými potížemi mladé páry s dětmi, které musí bydlet pod střechou rodičů?
Neříkám, že pozdní mateřství nedělá problémy. Ale ruku na srdce: kdykoli se rozhodneme mít děti, nastanou problémy. Úkolem odborníků je podat nám co nejvíce informací. Čekáme, až nám řeknou o možnostech a pomohou nám s výběrem, ale netlačíme na to a hrajeme na naše strachy a předsudky.
O autorovi: Michelle Henson je esejistka, fejetonistka deníku The Guardian a autorka knihy Život s mou matkou, vítězka ceny Kniha roku 2006 od Nadace mysli pro duševně nemocné.