Žijeme ve zlaté éře televizních seriálů: už dávno nejsou považovány za nízký žánr, na jejich tvorbě pracují nejlepší filmaři generace a formát vám umožňuje vyprávět příběhy podrobně a podrobně, způsobem což se v kině nedělá. Pokud se však sledováním necháme příliš unést, riskujeme, že se odtrhneme od reálného světa s jeho problémy i radostmi. Blogerka Eloise Stark si je jistá, že zvláště zranitelní jsou ti, jejichž duševní stav ponechává mnoho přání.
Bojím se být sama se sebou. Pravděpodobně pro někoho, kdo nikdy netrpěl depresí, obsedantně-kompulzivní poruchou nebo úzkostí, je těžké to pochopit a představit si, jaké věci může mozek vyhodit. Vnitřní hlas mi našeptává: „Jsi k ničemu. Všechno děláš špatně." „Vypnul jsi sporák? ptá se v tu nejméně vhodnou chvíli. "A jsi si tím naprosto jistý?" A tak několik hodin v řadě v kruhu.
Seriály mi pomohly přehlušit tento otravný hlas od mých teenagerských let. Vlastně jsem je nesledovala, ale spíš jsem je používala jako pozadí, když jsem si připravovala hodiny, něco vytvářela nebo psala – jedním slovem jsem dělala všechno, co mělo být dívkou mého věku. Teď jsem si jistý: to je jeden z důvodů, proč jsem si své deprese po léta nevšiml. Jen jsem neslyšel své vlastní negativní myšlenky. Už tehdy jsem cítil vnitřní prázdnotu a potřebu ji něčím naplnit. Kdybych tak mohl přemýšlet o tom, co se děje…
Byly a stále jsou dny, kdy jsem 12 hodin v kuse něco kreslil nebo vytvářel, hltal epizodu za epizodou série a za celý den se mi v hlavě neobjevila jediná samostatná myšlenka.
Televizní pořady jsou jako každá jiná droga: zatímco je užíváte, váš mozek produkuje hormon potěšení dopamin. „Tělo dostává signál: ‚To, co děláte, je správné, pokračujte v dobré práci‘,“ vysvětluje klinický psycholog René Carr. — Když se chvatně díváte na svůj oblíbený pořad, mozek nepřetržitě produkuje dopamin a tělo zažívá vzrušení, skoro jako když berete drogy. Existuje určitá závislost na sérii — ve skutečnosti samozřejmě na dopaminu. V mozku se tvoří stejné nervové dráhy jako u jiných typů závislosti.“
Tvůrci série používají spoustu psychologických triků. Obzvláště pro lidi s mentálním postižením je těžké jim odolat.
Lidé, jejichž duševní stav není zcela bezpečný, se stávají závislými na televizních pořadech stejným způsobem, jako se stávají závislými na drogách, alkoholu nebo sexu – s jediným rozdílem, že televizní pořady jsou mnohem dostupnější.
Abychom se u obrazovek drželi dlouho, používají tvůrci série spoustu psychologických triků. Obzvláště pro lidi s mentálním postižením je těžké jim odolat. Začněme tím, jak se tyto pořady točí a stříhají: jedna scéna za druhou, kamera přeskakuje z postavy na postavu. Rychlá úprava dělá obrázek zajímavějším, je téměř nemožné odtrhnout se od toho, co se děje. Tato technika se již dlouho používá v reklamě, aby upoutala naši pozornost. Zdá se, že když odvrátíme zrak, něco zajímavého nebo důležitého nám unikne. Navíc nám «krájení» neumožňuje postřehnout, jak čas letí.
Dalším „háčkem“, kterému propadáme, je zápletka. Série končí na nejzajímavějším místě a my se nemůžeme dočkat, až zapneme další, abychom zjistili, co bude dál. Producenti vědí, že diváka čeká happy end, protože se spojuje s hlavní postavou, což znamená, že pokud je postava v nesnázích, bude muset divák zjistit, jak se z toho dostane.
Sledování televize a seriálů nám pomáhá přehlušit bolest a vyplnit vnitřní prázdnotu. Máme dojem, že žijeme. Pro ty, kteří trpí depresemi, je to obzvláště důležité. Jde ale o to, že zatímco my utíkáme před skutečnými problémy, ty se hromadí a situace se zhoršuje.
„Náš mozek zakóduje jakoukoli zkušenost: to, co se nám skutečně stalo a co jsme viděli na obrazovce, četli v knize nebo si to představovali, jako skutečné a posílá to do prasátka vzpomínek,“ vysvětluje psychiatr Gaiani DeSilva. — Při sledování seriálu v mozku se aktivují stejné zóny jako při běhu skutečných událostí, které se nám dějí. Když přilneme k nějaké postavě, její problémy se stanou našimi, stejně jako jejich vztahy. Ale ve skutečnosti celou tu dobu dál sedíme na gauči sami.
Dostáváme se do začarovaného kruhu: televize vyvolává deprese a deprese nás nutí dívat se na televizi.
Touha „zalézt do své ulity“, zrušit plány a ustoupit ze světa je jedním z prvních alarmujících zvonů blížící se deprese. Dnes, kdy se televizní pořady staly společensky přijatelnou formou izolace, je obzvláště snadné je minout.
Zatímco nárůst dopaminu vám může pomoci cítit se lépe a odvést mysl od vašich problémů, z dlouhodobého hlediska je flámové sledování pro váš mozek špatné. Dostáváme se do začarovaného kruhu: televize vyvolává deprese a deprese nás nutí dívat se na televizi. Vědci z University of Toledo zjistili, že ti, kteří se bouřlivě dívají na televizní pořady, zažívají více stresu, úzkosti a deprese.
To, co se nám dnes děje, je pochopitelné: práce na nošení (často nemilovaná) nechává méně času na komunikaci s blízkými a outdoorové aktivity. Síly zůstávají pouze pro pasivní odpočinek (seriály). Každý z těch, kdo trpí depresemi, má samozřejmě svůj příběh, a přesto si nelze nevšimnout trajektorie, po které se společnost ubírá. „Zlatá éra“ malých blikajících obrazovek je také érou zhoršujícího se duševního zdraví. Přejdeme-li od obecného ke konkrétnímu, ke konkrétní osobě, pak nás nekonečné sledování filmů odcizuje ostatním, brání nám postarat se o sebe a dělat to, co by nám pomohlo být šťastnými.
Někdy si říkám, kolik nápadů mohla mít moje hlava, kdybych nechal svou mysl bloudit a nudit se a fantazírovat. Možná byl klíč k uzdravení celou tu dobu uvnitř mě, ale nikdy jsem si ho nedovolil použít. Když se totiž pomocí televize snažíme „blokovat“ vše špatné, co se nám děje v hlavě, blokujeme i to dobré.
O autorovi: Eloise Stark je novinářka.